Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Mým prvním pejskem byl Srneček (odtud název těchto stránek). Byl to malý hladkosrstý pinč. I když nebyl typickým představitelem plemene. Temperamentem předčil každého psa v okolí. V kohoutku měřil 33 cm. Měl barvu srnky i její ladnost. Jako malé štěně dostal psinku. Táta mi tehdy řekl: Když se uzdraví, tak si ho můžeš nechat. Dodneška si pamatuji ty chvíle, kdy jsem seděla v kuchyni na židli, držela v náručí drobné klepající se štěně a dívala se, jak mu máma vpichuje injekce. Toto se událo na podzim roku 1991, kdy se Srneček narodil (5.srpna). Srneček ke mně velmi přilnul. Ani nedokážu vyjádřit, co jsem k němu cítila. Nebyl jen obyčejným psem, byl mým zpovědníkem, mou vrbou. I když mám tři sestry, žádná neznala má tajemství a mé trápení. Když se mi chtělo brečet, brávala jsem si ho na klín a zabořila tvář do Obrazekjeho krátkého kožíšku. Mé slzy mizely v jeho srsti. Ale nejen já brečela. On mi ukázal, že psi umějí také plakat. Když jsem v osmé třídě odjížděla do školy v přírodě, byla jsem se s ním rozloučit. Seděl vzpřímeně ve svém pelíšku a koukal na mě. A z očí mu tekly slzy. Né koutkem, ale prostředkem oka, jako u lidí. Stékali na tvář a pak dopadali na deku. Pak jsme se přestěhovali do paneláku. Prožili jsme toho spolu spoustu a já si myslela, že to tak bude dlouho. Ale v dubnu roku 2002 se mi zhroutil svět, protože veterinář diagnostikoval u mého mazlíčka cukrovku. To znamenalo každodenní injekce inzulínu a speciální krmení. Veterinář mi také řekl, že psi mohou žít s cukrovkou roky. Chtěla jsem tomu věřit a dávalo mi to naději, ale osud zřejmě rozhodl jinak. Můj psík žil už jen tři měsíce.Pak přestal jíst, takže nemohl dostávat injekce. Potom se přestal pohybovat úplně. To se stalo během dvou dnů. Veterinář mu dával léky, ale nepomáhali. Pak následoval víkend. A já se vnitřně připravovala na to, co jsem se rozhodla udělat. V pondělí ráno (24. června 2002) jsem s rodiči jela k veterináři, aby jeho trápení skočil. Diagnozou byla cukrovka a následné selhání ledvin. 

Doopravdy zarmoutit vás dokáže každý z nich jen jednou - a to když odchází naposled. Buď u něj a říkej mu, že se nezlobíš, protože i v téhle chvíli jeho oči prosí za odpuštění. Ví totiž velmi dobře, že to neměl dělat. A jizvy pálí....... 

 

 

Ve čtvrtek večer (27. června 2002) jsem seděla v pokoji na zemi a před sebou věci po Srnečkovi. Co s tím, letělo mi hlavou. Pak jsem na to přišla. Odnesu to do útulku, tam to využijí. S tím jsem šla spát. V pátek ráno do práce, pak domu. Tam jsem naskládala věci do tašky a vydala se na cestu do útulku. Cestou se ohlížela po psech, kteří mě míjeli. V útulku jsem našla ošetřovatelku, vysvětlila ji důvod své návštěvy a předala ji tašku. Poděkovala mi a zeptala se, jestli se podívám po útulku. Přikývla jsem a zamířila k části, kde byly fenky. Pomalu procházela kolem kotců, když jsem ji uviděla. Karin Z Vrbové Lhoty.

s6300685.jpg

Karinka si s námi užila krásný 9 let, ale už i ona nás bohužel opustila - 13. srpna 2011

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář