Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje psí láska

15. 6. 2006

Je tomu dávno, co jsi přišel na svět. Když ses narodil, byla jsem malá dvanáctiletá holka a těšila se na svého prvního pejska. Rodiče mi pejska slibovaly už dlouho, ale teď se možnost mít ho stávala reálnou. Fenka maminčiny kamarádky Jitky plemene Kavalír king Charles španěl měla štěňátka. Když mi máma řekla, že se na ně půjdeme podívat, měla jsem ohromnou radost. Po té, co jsme k vám přišly, uvítala nás tvoje máma štěkotem. Moje máma nebyla nadšená, že by štěně mělo být takhle uštěkané, ale její kamarádka ji ujistila, že fenka takhle štěká až teď, co má štěňata. Pak jsme vešly do pokoje a já uviděla tebe a tvé sourozence. Byls jediný hnědobílý. Hned jsi mě upoutal. Ostatní tvoji sourozenci byli černobílí. Mamka začala štěňata pozorovat a pořád se jí pohled  vracel na jedno štěně, které mělo nejméně bílé barvy. Ale já jsem si vybrala tebe. Mamka říkala, že by raději chtěla fenku, ale já jsem si stála na svém - chci tebe. Máma to vzdala. Dali jsme tě do košíku, dostal jsi s sebou do světa kus deky, na které jsi spával, hračku a my spoustu rad, jak se o tebe starat. Cestu jsi celou prospal. Ani jsi nevěděl, že jsme se stavily v obchodě a koupily ti obojek, vodítko, mističky a další hračky. Pak jsem se hrnula domu, protože jsem se těšila, jak ti ustelu ve svém pokoji v tvém novém pelíšku. Táta ho udělal zatím z krabice, ale slíbil, že až povyrosteš a nebudeš krabici kousat, tak ti koupí krásný proutěný košík. Když jsme přišli domu, tak ses vzbudil. Máma tě postavila v předsíni na zem. Ty jsi se chvíli protahoval a pak jsi udělal loužičku. Táta se nad tím jen pousmál a šel ji utřít. Pak ses vydal na obhlídku bytu. Obývací pokoj jsi vzal zběžně, pak ses hrnul do ložnice rodičů, ale máma tě vyhodila, že tam nebudeš mít přístup nikdy. Tak jsi se vydal na druhou stranu a objevil jsi kuchyni. Tady ti to vonělo. Tvůj malý nosík snad ani nestačil všechny ty vůně pobrat. Vzala jsem tě do náruče a odnesla do svého pokoje. Tam jsem tě položila do pelíšku, ale tys hned vyskočil a začal jsi zkoumat můj pokoj. Nato se u mě v pokoji objevil táta a zeptal se, jestli už jsem ti vymyslela jméno, protože podle průkazu původu se jmenuješ Tigger from Dreamy country (Tygr ze Snové země). Tygřík jsme ti říkat nechtěla, tak jsem na tátu vychrlila několik jmen. Pak za námi přišla máma a řekla, že když se to píše Tigger, proč ti neříkat Gery. Mě se to líbilo, tak bylo rozhodnuto, že ti budeme říkat Gery. Večer jsem šla spát a byla jsem snad nejšťastnější holčička na světě. Rostl jsi jako z vody. Naučili jsme tě společnými silami nosit obojek, chodit na vodítku a venčit se venku. Párkrát se u nás objevila mámina kamarádka a ukázala mi, jak tě mám česat, jak o tebe pečovat. Byla se mnou koupit kartáče. A ještě mi ukázala, jak tě naučit postoj na výstavu, jak tě předvádět a jak tě naučit, aby sis nechal otevřít tlamku a zkontrolovat zoubky. Všichni jsme s tebou cvičili. Byl jsi velmi chytrý. Sotva jsi oslavil první narozeniny, byl jsi přihlášený na výstavu. Ani rodiče, ani já jsme neměli zkušenosti, jak tě vystavovat, a proto přišla na řadu mámina kamarádka Jitka. Ona sama vystavovala tvou mámu a sestru. Každou v jiné skupině, takže stihla i tebe. Tvá sestra vyhrála svou skupinu, ty tu svou taky. A tady se vyskytl problém. Měli jste spolu soupeřit, ale Jitka vás nemohla vystavovat oba. Tak jsem do toho spadla i já. Jitka mi vysvětlila, co musím a co nesmím, co mám a co nemám a já s hlubokým povzdechem vešla za ní do kruhu. Rozhodčí mluvil cizí řečí a já jeho povelům nerozuměla. Jitka mě v tom však nenechala. Jeho povely mi překládala. Sice jí to mohlo uškodit, že se plně nevěnuje své fence, ale ona věděla, že ať vyhraje ona nebo já, bude to vítězství nás obou. Rozhodčí nakonec ukázal na tebe. Byls nejlepší. Chtěl po mě tvůj průkaz původu, ale já mu nerozuměla. Jitka zase přispěchala na pomoc. Rozhodčí si s ní chvíli povídal, pak nám potřásl rukou a propustil nás z kruhu. Hned jsem se Jitky ptala, o čem si povídali. Převyprávěla mi to. Rozhodčí se ptal, proč mi všechno opakuje, proč se pořád otáčí ke mně. Odpověděla mu, že mu nerozumím, že je to moje i tvoje první výstava, že tě měla vodit ona, ale protože její fenka taky vyhrála, musela jsem nastoupit já. Že jsem nevěděla, co mám dělat, proto mi radila. Pak se osmělila a zeptala se ho, jestli mělo nějaký vliv na hodnocení její fenky, že se otáčela za mnou a radila mi. Rozhodčí se usmál a řekl, že ne. Že ses mu líbil hned. Že máš lépe vyvinutou postavu, plavný pohyb a krásné zbarvení. Ke stužce, kterou jsi měl za vítězství mezi pejsky, jsi dostal kokardu za nejlepší zvíře mezi mladými. Ještě nás čekalo soupeření s ostatními vítězi – kavalíry. To jsem musela s tebou absolvovat taky já, protože Jitka musela vodit tvou mámu. Také tady mi Jitka radila, ale už nemusela tolik. Byl to stejný rozhodčí, tak už jsem měla přibližnou představu, co po nás bude chtít. A také on věděl, že mu nerozumím, tak mi spíš ukazoval rukou. Předvedla jsem tě, poté vysadila na stolek a zase jsi musel ukázat zuby. Věděl, že je máš v pořádku, ale muselo to být. Vždycky to musí být v posudku. Pak vytáhl mě, Jitku a jednoho pána a postavil nás za sebou. Jitku jako první, toho pána druhého a mě třetí. Ještě jednou jsme ho obešli a on mě a pána vyměnil. Zastavil nás a pokynul pomocnici v kruhu, aby mu podala čísla. Trojku položil k tomu pánovi, dvojku k tobě a jedničku dostala tvá máma. Měla jsem radost, i když jsi nevyhrál. Dostals diplom, kde bylo napsáno, že jsi byl vyhodnocený jako druhý nejlepší jedinec plemene Kavalír king Charles španěl. Tvá máma dostala pohár, který si hrdě sama v tlamě odnesla. V hodnocení jsi měl poznámku, že druhý jsi byl jen proto, že tvá máma byla starší a uměla se lépe předvádět. A pokud budeš své předvádění zdokonalovat, tak bys mohl být do budoucna i šampión. O několik měsíců později jsi byl s Jitkou na bonitaci, kde jsi prošel bez jediné výtky. Byl jsi prostě ten nejlepší. Jitka s tebou absolvovala ještě několik dalších výstav, kde jsi taky bodoval. A přivezl sis domu i pohár. Jitka mezitím něco vyřizovala, ale já jsem nevěděla, co to je. A potom Jitka přinesla domu papír, že jsi oficiálně uznán jako chovný pes, takže i tvoje děti budou mít průkazy původu. Také za tebou začaly jezdit nevěsty. Všechno se dělo u Jitky doma, protože jsi to tam také znal, ale hlavně, abych u toho nebyla já. Jednou za tebou přijela krásná trikolórní fenka. Když jsem ji uviděla, zatoužila jsem mít taky takovou. Asi i rodičům se zalíbila, protože když jsem vznesla toto jako přání, abych takovou fenku dostala k narozeninám, rodiče vůbec neprotestovaly. Tak jsem se těšila, že budeš mít kamarádku. Když přišel den mých narozenin, rodiče mě naložily do auta a vyrazili jsme na cestu. Jeli jsme skoro tři hodiny, když táta zastavil v jedné vesnici. Zaparkoval auto a pak jsme se vydali pěšky k jednomu domku. Už z dálky byl slyšet štěkot a mě se rozbušilo srdíčko. Táta pak zazvonil a v okně se objevila žena. Zamávala na nás a za chvíli nám už otevírala vrátka. Za ní stál muž, její manžel. Táta jim mě představil a pak mně prozradil, že se na štěně byli s mámou už dvakrát podívat. Oba mi popřáli k narozeninám, ale pak tátovi smutně sdělili, že jediná trikolórní fenka ve vrhu, určená nám, zemřela. Bylo mi do breku. Pomalu jsem se loučila se snem, že budu mít dva kavalírky. Asi to na mě bylo vidět, protože mi nabízeli, že si můžu vybrat jinou fenku, sice hnědobílou, ale přece jen bych měla druhého kavalírka. Já jsem to odmítla, že jsem rozhodnutá, že chci trikolórku – fenku. Žena se pak podívala po svém manželovi a vzápětí mu něco pošeptala. Muži se rozzářili oči a rychle přikývl. Žena se otočila ke mně a zeptala se, jestli by mi nevadilo, kdyby to nebylo malé štěně, ale už půlroční psík. Ujistila jsem se, že mluvíme o fence – trikolórce. Žena přikývla. Tak jsem souhlasila a ona řekla, že jde o fenku z minulého vrhu, kterou si chtěli nechat na výstavy. Pak mi ještě prozradila, že má jinou mámu než současný vrh. Řekla jsem jí, že chci fenku taky na výstavy. Ale nejen na ně. Žena znovu přikývla, otočila se a vešla za vrátka, která oddělovala zahradu od dvorku. Za chvilku se vynořila se psem v náručí. Prošla vrátky a zavřela je za sebou. Pak postavila štěně na zem a pustila ho. Sedla jsem si na bobek a lehce tleskla do dlaní, abych štěně  upoutala. Fenka zvedla hlavičku a zadívala se na mě. Žena zatím došla k nám a řekla mi, že se jmenuje Gudrun, ale říkají jí Druny. Tak jsem na fenku zavolala. Překvapená jsem nebyla jen já. Vrhla se na mě, začala mě olizovat a kňučet, jako bych ji tam dala jen na hlídání a teď se pro ní vrátila. Taky chovatelé byly z jejího chování překvapeni. Nikdy se prý k nikomu takhle nechovala. Jakoby celý svůj dosavadní život čekala jen na mě, jakoby věděla, že si pro ní přijdu. Žena se mě zeptala, jestli ji beru jako náhradu za malé štěně. Nemusela se ptát, byla jsem o tom přesvědčená, muselo to být vidět z mé rozesmáté tváře. Žena pak pozvala moje rodiče na kafe, kde se vyřídilo papírování. Rodiče podepsali kupní smlouvu, převzali průkaz původu Druny a trochu krmení, na které byla fenka zvyklá. Měli jsme v plánu koupit štěně, tak jsme si vzali malý obojek a slabé vodítko. Druny měla jeden na krku, a tak ten, který jsme si přivezli, tam máma nechala, ať ho dají novému štěněti, které si budou chtít nechat místo Druny. Potom jsme poděkovali, hlavně já, rozloučili jsme se a šli k autu. Vodítko ani nebylo potřeba, protože Druny se mě držela jako klíště. Hlídala si mě. Nastoupili jsme do auta a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Cestou se mi fenka na klíně stočila do klubíčka a sladce spala. Ptala jsem se rodičů, kolik Druny stála. Máma se na mě otočila a odpověděla, že stejně, jako malé štěně. Sice s tátou čekali, že za Druny budou chtít víc, protože prý na ní je už nyní poznat, že bude na výstavách úspěšná. Ale protože mám narozeniny a jim štěně, námi zamluvené, zemřelo, zůstalo u dohodnuté ceny. Byla jsem šťastná. To ty jsi ještě ani nevěděl, že ti vezeme domu kamarádku. Když jsme odjížděli, pustili jsme tě na zahradu. Když jsi uslyšel naše auto, začal jsi štěkat. Vzala jsem Druny do náruče a vešla do domu. Prošla jsem jím a vstoupila na zahrádku za tebou. Postavila jsem fenku na zem a pustila ji k tobě. Když jsi jí uviděl, měla jsem pocit, že se ti rozzářila tvoje krásná očička. Jakoby říkali, no to je dost, že jste mi pořídili kamarádku. Očichali jste se a rozběhli se spolu po zahradě. Přinesl jsi jí svůj milovaný míček a položil ho před ní. Když po něm vystartovala, doslova jsi jí míček sebral z tlamy. Popoběhl jsi dva metry a vyzkoušel to znovu. Takhle jste si dokázali hrát hodiny. Ráda jsem vás pozorovala. Také s Drunkou jsme jezdily na výstavy. Většinou jsem vás brala oba, protože jsem jezdívala s Jitkou. Drunce bylo sedm měsíců, když dostala svou první vítěznou stužku žluté barvy - velmi nadějný mladý pes. Tys pokračoval ve své výstavní kariéře. Stužky se snad už ani nedají spočítat, diplomy se hromadí a první pohár nezůstal osamocen. Už ses naučil předvádět a tak s tebou mohl do kruhu kdokoliv. A Drunka svou výstavní kariéru taky rozjížděla víc než slibně. V den svých prvních narozenin získala svůj první pohárek za vítěznou fenu v plemeni. Pak nastalo rozhodování mezi tebou a Drunkou. Byl to váš první a poslední souboj, který Drunka vyhrála. Pak už jste se proti sobě nepostavili, protože jsem vás spolu vozila už jen vyjímečně. Jitka mi pomohla Drunku uchovnit a tím nic nebránilo tomu, aby měla s tebou krásná štěňátka s PP. Drunce uběhly dva roky života, když začala zase hárat a já jsem vás dva nechala samotné, aby jste si poradili. Jitka se nad tím pousmála. Uběhl měsíc a Drunka se začala chovat opatrněji. Nic na ní nebylo ještě vidět, ale už nebyla tak divoká. Několikrát ses jí pokoušel přemluvit ke hře, ale Drunka nechtěla. Za další měsíc se jí narodilo pět štěňátek. Po porodu štěňat, mě máma odvedla od fenky, aby si odpočinula. Vzala mě do kuchyně a položila přede mě obálku. Udiveně jsem mámu sledovala a tak mi řekla, ať to otevřu. Otevřela jsem obálku a vytáhla papír. Rozevřela jsem ho a tam jsem uviděla znak FCI. Rozzářily se mi oči, protože jsem začala tušit, co by to mohlo být. Pozorně jsem se začetla a oči mi málem lezly z důlků. Bylo to oficiální uznání chovné stanice napsané na mé jméno. I jméno, které máma vymyslela, se mi líbilo: My dog dream – Můj psí sen. Tím mi taky došlo, že musím těm pěti chlupatým klubíčkům vymyslet jména. Jak jsem tak přemýšlela, všichni chovatelé začínají s pojmenováváním vrhů od A. Proč já bych nemohla začít od konce, od Z. Ale nejdříve jsem musela zjistit, jakého jsou štěňata pohlaví. Byly to tři fenky a dva pejsci. Byls ses na štěňata také podívat, ale Drunka na tebe vrčela a nechtěla tě pustit moc blízko. Byl jsi z toho zmatený. Vždyť jsi její kamarád, tak proč najednou vrčí?? Chlácholila jsem tě, ale tys chtěl za Drunkou. Tak jsem ti začala vyprávět, jak si jednu tvojí dceru necháme a že se ti rozroste smečka, že budeš mít dalšího člena ke hrám. Nerozumněls mi, ale byl jsi rád, že jsem s tebou. Tak jsem tě vzala na procházku a cestou přemýšlela o jménech pro štěndy. Drunka se věnovala svým dětem, které jsem pojmenovala: první pejsek (trikolor) Zoro, druhý pejsek (blenheim) Ziko, první fenka (trikolor) Zea, druhá fenka (blenheim) Zara, třetí fenka (blenheim) Zuzi. Tebe čekala jedna velká výstava, tak jsi potřeboval upravit. Stál jsi jako beran, když jsem tě kartáčovala. Byls mým prvním pejskem a já tě milovala. Snad z každého mého pohybu to bylo jasné. Pak nadešel den výstavy. Jitka pro nás přijela, my nastoupily a jelo se. Na výstavě jsi zabodoval. Získal jsi BIS (Best in show – nekrásnější pes výstavy). První v tvém životě, první za pět let vystavování. Domu jsme se vraceli ve skvělé náladě. Večer jsme ten úspěch oslavily a šli spát. V noci jsem měla divoké sny, ale tys spal u mě, takže jsem tomu nevěnovala pozornost. Ráno jsem se po probuzení šla podívat na Drunku a štěňata. Cestou jsem tě pustila na zahradu. Když jsem přišla k Drunce, máma tam už byla. A v ruce držela tělíčko štěněte. Jedno přes noc zemřelo. Vzala jsem ho do ruky. Byla to Zuzi. Měla jsem oči plné slz. Vrátila jsem mrtvé štěně své mámě a utekla jsem do svého pokoje. Tam jsem padla na polštář a rozbrečela se naplno. Najednou jsi seděl vedle mě a packou odstrkoval polštář. Vzala jsem si tě na klín a moje slzy se ztráceli v tvém kožichu. Za chvíli se u nás objevila i Jitka. Zeptala jsem se jí, jestli jí volala máma. Nikdy mi nelhala, takže jen hlesla ano. Pak si sedla vedle mě a začala mě utěšovat. Už si ani nepamatuji, co všechno mi říkala, ale bylo tam i to, že se stává, že jedno štěně ve vrhu nepřežije. Třeba proto, že se narodí s nějakou vadou, která není vidět. Dlouho jsem se nechala utěšovat, než jsem pochopila, že to je prostě život. A smrt k životu patří. Chtěla jsem si nechat jednu blenheim fenku a rozhodovala se mezi Zuzi a Zarou. Zuzi byla mrtvá, takže zbývala Zara. Jen jsem doufala, že bude stejně krásná jako její rodiče. Rostla a já byla ráda, že se naše, ale hlavně mé, očekávání vyplnilo. Rostla do krásy a osobnosti svého otce. Odmalička se předváděla, byla pes předurčený na výstavy. Když jí byl rok a půl, tobě už skoro osm let, jeli jsme na výstavu. Jitka se svými dvěmi fenkami a já s tebou a Zarou. Všichni jste se znali, proto jste byli v jedné velké kleci v kufru auta pohromadě. Na výstavě jsme dopadli celkem dobře, ale už jsi se těšil domu, protože jsi byl už starší pán a měl jsi rád svůj klid. Cestou zpátky jsem si prohlížela diplomy, které jste získali. Jitka řídila. Najednou vykřikla a já zvedla hlavu. Přímo proti nám se řítilo auto. Jitka se autu snažila vyhnout, ale stejně nás neminulo. Narazilo do zadního pravého blatníku. Naše auto se roztočilo jak vrtule. Jitka i já jsme byly připoutané, takže se nám nic nestalo. Ale okamžitě mi došlo, že vzadu jste vy. Auto se ještě trochu točilo, když jsem si odepnula pás a vlezla na zadní sedadlo. Sice jsem do kufru viděla, ale nemohla jsem na vás sáhnout. Auto se konečně zastavilo a já vylezla ven. Jitka se snažila otevřít kufr, ale rozbitý blatník ji v tom bránil. Pak se rozběhla proti přijíždějícím autům, aby do nás nenarazila, protože jsme stáli uprostřed silnice. Auta začala brzdit, až zastavila. Z jednoho vystoupil muž. Jitka mu šla naproti a požádala ho, abys nám pomohl otevřít kufr. Muž se do toho opřel a povedlo se mu to. Když vás uviděl, byl překvapený. Já se hned vrhla na klec a otevřela ji. Jitčiny fenky byly v pořádku. Jitka je vytáhla, připnula na vodítko a držela u sebe. Zara se krčila v koutku, na rameni byla vidět krev. Já se ohlížela po tobě. Ležel jsi na boku. Sáhla jsem na tebe. Ještě jsem cítila, jak dýcháš. Vytáhla jsem tě a sedla si s tebou na zem za auto. Oči jsem měla plné slz, hlas se mi třásl, ale přesto jsem Jitku požádala, aby se postarala o Zaru. Jitka strčila své fenky na zadní sedadlo auta a vytáhla Zaru z klece. Prohlédla jí rameno a našla drobnou ranku. Řekla mi, že to nic nebude, že stačí jeden steh. Kývla jsem a začala mluvit na tebe. Jakobys čekal, až se s tebou rozloučím a pak jsi mi umřel v náručí. Rozbrečela jsem se a ani Jitka mě nemohla utišit. Ani nevím, jak jsem se dostala domu, jen vím, že jsem tě nechtěla nikomu dát. Až doma, když jsem věděla, že budeš pohřbený tam, kde jsi byl nejraději. Na zahradě pod stromkem, kde jsi se schovával před sluníčkem. Táta tě tam pohřbil. Až později jsem zjistila, co tě zabilo. Náraz auta do nás byl tak silný, že poničil i klec, která vás měla chránit. Jeden drát praskl a tebe smrtelně zranil. Druhému řidiči se, stejně jako nám, nic vážného nestalo, jen nějaké oděrky a modřiny. Jitka mi to dlouho tajila, ale nakonec mi prozradila, že byl opilý. Byl jsi jedinou obětí té nehody. Zara se z toho opravdu dostala a docela i rychle. Jen já jsem přišla o toho, koho jsem měla na světe nejraději a koho jsem nejvíce milovala. O svého prvního pejska. A nikdy žádné mé štěně nedostane jméno Tigger – Gery.

Je to pět let, cos mi zemřel v náručí. Drunka se má skvěle, chystá se porodit svůj poslední vrh štěňat a pak už ji čeká jen samá zábava. Tvá dcera, Zarka, jde v tvých stopách a sbírá jeden úspěch za druhým. Pamatuješ svou poslední nevěstu? Byla to další krásná trikolorka, které jsi miloval. Narodil se jediný kluk, jediný hnědobílý a máma mě jím dostala z letargie, kterou jsem prožívala po tvé smrti. Původně to dohodnuté nebylo, ale když jsi zemřel, máma musela na sebe přebrat chod stanice a tak to dodatečně domluvila. Necelé čtyři měsíce po tvé smrti mi štěně dala do klína a řekla jen, postarej se o něj. Tvůj poslední syn je skvělý, ale nejsi to ty a nikdy už žádný nebude, jako ty.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Oskárek

(Míla, 3. 8. 2008 19:24)

Moc krásný článek. Škoda, že končil tak smutně. Mám kavalíra, Oskárka, jsou mu 3 roky a je nemocný. už dopředu se děsím chvíle, kdy mi umře. Doufám, že to bude ještě dlouho. Kavalíři jsou nejlepší psi.