Průvodce
Jednou ráno, když si pan Neumann četl noviny u snídaně, Damien si všiml nápisu: „Pes pro nevidomé!“ Damien pokračoval ve čtení: „Hledáme lidi, kteří by byli ochotní vychovat psa do 1. roku jeho života a pak by byl předán do střediska na výcvik psů pro nevidomé.“ Damien přemluvil rodiče a zanedlouho se u nich doma objevilo štěně německého ovčáka. Cvičitel Kevin, který štěně přivezl, řekl, že se jmenuje Dik, ale pokud by věděli o jiném, ale krátkém jméně, mohou ho přejmenovat. Damien prohlásil, že dostalo jméno Dik, tak zůstane Dikem. Damien se kamarádil s chlapcem Kennym. Kenny rád jezdil na kole a to se mu stalo osudným. Jednou, když jel k Damienovi, porazilo ho auto. Sanitka ho odvezla do nemocnice. Tam se Kenny probral z bezvědomý a zjistil, že nevidí. Tou dobou už jeho rodiče věděli, že Kenny oslepl. To také byl jediný následek nehody. Dikovi bylo 10 měsíců, když se toto stalo. Kennymu rodiče šetrně sdělili, že už nikdy neuvidí. Kenny z toho byl psychicky na dně. Když se vrátil domů, navštívil ho Damien. Kenny se ho ptal, kde má Dika. Damien odpověděl, že je už ve středisku pro výcvik psů pro nevidomé. Najednou dostal Damien nápad. Rychle se rozloučil s Kennym a jel do střediska. Tam vyhledal Kevina, který Dika přivezl. A vylíčil mu svůj nápad. Jeho kamarád, Kenny, nedávno oslepl a s Dikem se znají. Jestli by to šlo, aby se Dik dostal ke Kennymu. Kevin odpověděl, že by to bylo vynikající. Ale než Dika vycvičí, bude to trvat 6 měsíců. Damien řekl, že to nevadí, hlavně, když se Dik dostane ke Kennymu. Poté co Kennymu řekli, že jako slepeckého psa dostane Dika, měl Kenny radost. Také z Damiena vytáhl, že je to jeho práce. Než ten čas uběhl, chodil s Kennym ven Damien. Kenny chodil za Dikem skoro denně, aby se naučil se psem zacházet a dávat povely, na které je pes cvičen. Půlrok uběhl a Kenny se těšil na svou první vycházku s Dikem. Předání Dika bylo slavnostní. Dik se na Kennyho upoutal a stále ho kontroloval. Damien viděl, jak Dik reaguje na Kennyho gesta, ale když ho Damien zavolá, tak k němu nejde, dokud ho Kenny nepošle. Damien začal žárlit a bylo mu líto, že Dik reaguje jen na Kennyho. Začal se obou stranit a Kenny to cítil. Nechápal důvod, proč k nim Damien nechodí tak často, jako dřív. S tím se svěřil Kevinovi, který za ním chodil. Ten mu slíbil, že se Damiena zeptá. Damien často chodil do střediska pro psy, pozorovat, jak se učí. Kevin o Damienovi přemýšlel. Měl podezření, ale chtěl ho mít potvrzené přímo od Damiena. Pak ho zahlédl u cvičiště a šel za ním. Sedl si na trávu vedle něj a zeptal se ho, proč ke Kennymu už nechodí tak často jako dříve. Damien se nejdříve vymlouval, že nemá čas. Kevin se však nedal. Pak se zeptal přímo, jestli na Kennyho žárlí. Damien takovou otázku nečekal. Chvíli se na Kevina vyjeveně díval, pak otočil hlavu a podíval se na psy v kotcích za cvičištěm a teprve potom odpověděl „Ano“. Kevin chtěl vysvětlení. Damien chvíli mlčel a pak se rozpovídal: „Já vychoval Dika, já ho naučil poslouchat, já zařídil, aby se Dik dostal ke Kennymu a Dik teď ani nezareaguje na moje zavolání.“ Kevin ho nechal vypovídat a potom mu řekl, že je dobře, že na jeho volání Dik nereaguje. Damien se podíval nechápavě Kevinovi do očí a zeptal se: „Proč?“ Kevin mu začal vysvětlovat: „Představ si, že by Dik reagoval na každé zavolání svého jména. Potom by mohl Kenny nabourat, spadnout do díry nebo by ho mohlo přejet auto. Zkus se vcítit do Kennyho. Mohl bys důvěřovat psovi, který by od Tebe utekl pokaždé, když zaslechne své jméno?“ Damienovi to nešlo z hlavy, protože z tohoto úhlu se na věc nepodíval. Nakonec uznal, že má Kevin pravdu. Dik je teď Kennyho pes a pes musí poslouchat svého pána. Tak se vše vrátilo do starých kolejí. Damienovi se blížily narozeniny. Kenny a rodiče se dohodli, že mu koupí štěně. Také Kevin se měl zúčastnit narozenin. Nejdříve se dohodli, že štěně předá on, ale když do pokoje vstoupil Kenny s Dikem, okamžitě rozhodli, že štěně předá Dik. Štěně bylo plemene dalmatin, staré pět měsíců. Všichni se potom schovali v kuchyni. Damien přišel domu ze školy a matka ho přivítala. Pak ho zadržela, protože chtěl jít do kuchyně. Sama otevřela dveře a Damien uviděl otce, Kevina, babičku s dědou a Kennyho s rodiči. Trochu ho zarazilo, že Dik není po Kennyho boku, ale Kenny jen řekl: „Diku Damien.“ Dik se vynořil zpod stolu a v tlamě měl konec vodítka, jehož druhý konec se schovával někde za rohem. Dik se nedal a kráčel k Damienovi i přes odpor vodítka, které se vzpínalo. Šel Dik, pak dlouho vodítko a na konci štěně. Damien uviděl dalmatina, sedl si na bobek a zamlaskal. Štěně zbystřilo Damiena a vesele se k němu rozběhlo. Damien byl dojatý. Pohladil Dika, který dosud stál vedle něj a pozoroval štěně. Kenny si vzápětí přivolal Dika k sobě a všichni čekali, co bude. Damien vzal štěně do náručí a rozhlížel se kolem sebe. Štěně najednou otočilo hlavu a olízlo Damienovi tvář. Všichni se začali smát. I Kenny, tomu řekla máma, co se stalo. Pak Damien všem poděkoval a všichni se odebrali do pokoje. Kenny se ještě zeptal, jal se štěně bude jmenovat. Damien zjistil, že štěně je pejsek a dal mu jméno Casper. Kenny jméno schválil a potom se všichni vrhli do oslavy.