Vzájemná záchrana života
„Dobrý den. Narodil jsem se jako jediné štěně border kolií Kory a Neka. Jsem tedy také borderka se jménem Boriad, protože jsem byl druhý vrh v této chovatelské stanici. Jak už jsem řekl, byl jsem jedináček, a proto se o mě máminy majitelé pečlivě starali. Spával jsem na staré dece v kuchyni a občas také na sedačce v obýváku. Mimo těch velkých páníčků, jsem měl ještě jednoho menšího. Byl to chlapec Gabriel. Nejvíce se mi věnoval právě on. Už jako malého mě učil, že hřebeny a kartáče nejsou na hraní, ale na to, aby mě s nimi pročesal a já byl pak fešák. Byl to on, kdo mě naučil nosit obojek a chodit na vodítku. Pak na mě chrlil několik slov, která stále opakoval a přitom mě posadil, položil nebo mi upravil postoj. Časem jsem pochopil, že to jsou povely, abych věděl, co mám dělat. Jak jsem rostl, rostli i požadavky na mě. Gabriel často jezdil na kole a mě naučil vedle něj běžet nebo ho táhnou. Takové posilovací cviky byly pro mne hračkou. Hodně jsme také chodili na procházky, kde jsem se seznámil se psy ze sousedství. Byla mezi nimi i nádherná fenka boxera Hetty. Když jsme se potkali, dokázali jsme si hrát celé hodiny. Gabriel to na mě poznal a tak mi procházky s Veronou dopřával. Jednou, to mi byly asi tři roky, když jsme se šli s Gabrielem projít, jsem zahlédl, na loučce u našeho domu, cizího psa. To by nebylo nic hrozného, kdyby nehonil mého malého kamaráda Sandora. Byl to krásný malý kříženec s teriérskou povahou. Zprvu byl trochu dotěrný, ale pak jsem si na něj zvykl a měl ho docela rád. Vraťme se k vyprávění. Cizí pes honil Sandora. Ten cizí byl také kříženec, ale měl v sobě krev německého ovčáka. Gabriel psa neviděl. Já jsem se rozběhl k Sandorovi, abych mu pomohl. Jenže jsem zapomněl na silnici a po ní zrovna přijíždělo auto. Gabriel ho ale viděl, a tak mi poručil, abych lehl. Já jsem v tu chvíli samozřejmě nevěděl proč, ale poslechl jsem. Za pár vteřin projelo přede mnou auto. V tu ránu jsem pochopil, že mi Gabriel zachránil život. Tak jsem se na něj podíval a on mi rukou pokynul, abych pokračoval v cestě. Já jsem se však k němu vrátil a teprve potom, co mě pohladil, jsem utíkal dál. Sandor mezitím stále utíkal před psem. Když jsem doběhl na louku, uviděl jsem, jak Sandor zakopl o kořen stromu a začal se kutálet. Cizí pes nezaváhal a chňapal po Sandorovi. To už jsem já byl skoro u nich. Pes otevřel tlamu, sklonil se nad Sandorem a vycenil zuby. Ale já jsem už doběhl k nim a upozornil cizího psa, že Sandor má posilu. Pes se lekl, když jsem vedle něj štěkl. V tu chvíli se otočil proti mně a začal na mě vrčet a chňapat mi po nohách. Já jsem se nedal a rány mu vracel. Pes brzy pochopil, že proti mně nemá šanci a začal utíkat pryč. Byla však vidět rána na zadní noze, ze které mu teklo trošičku krve. Gabriel to všechno viděl. Potom, co jsem se k němu vrátil, mi ani nevynadal, že jsem se pral, ani mě nepochválil. Pak jsme se spolu vrátili k Sandorovi. Gabriel ho prohlédl a zjistil, že mu nic není. Jen se trochu třásl, ale to bylo ze šoku. Pak jsme ho odvedli jeho páníčkům. Ti mi poděkovali. A já s Gabrielem jsme si potom dopřály dlouhou procházku. Doma to všechno Gabriel vyprávěl rodičům. Uběhli mi další dva roky života. Narodilo se mi několik dětí, byl jsem na několika výstavách a posbíral pár pohárů. Jednou jsme se vraceli z procházky, Gabriel na kole a já puštěný z vodítka po lesní cestě, která navazovala na rušnou silnici. Už párkrát jsme touto cestou jeli a Gabriel vždy vjel do silnice, aniž by přibrzdil. Tehdy jsem byl u silnice dřív a rozhlédl se. Po silnici se blížil kamion s přívěsem. Vrátil jsem se kus cesty a upozorňoval Gabriela, aby zastavil, ale ten jel dál. Tak jsem ho zase předběhl a schoval se ve křoví. Gabriel byl od silnice asi 50 metrů. Když okolo mne projížděl, vyskočil jsem a porazil ho. Gabriel upadl a odřel si nohu. Já jsem si stoupl na konec lesní cesty a zaštěkal. Gabriel se podíval a v tu chvíli za mnou projel kamion. Gabriel si ho všiml a okamžitě pochopil, proč jsem ho shodil z kola. Nevěřícně koukal na kamion, pak na kolo a na mě. Pak si mě k sobě zavolal, začal mě hladit a mazlit se se mnou. To bylo to nejlepší, co mohl udělat. Oba jsme byli vyplašení, co se mohlo stát. Za chvilku jsme se oba jakžtakž uklidnili a mohli pokračovat v cestě. Doma jsme nic neřekli, protože by Gabriel dostal vynadáno, jak jezdí. Bylo to naše tajemství. Večer si ke mne Gabriel sedl, hladil mě, dal mi pusu na čumák a potom řekl: ´Před dvěma lety Tě málem porazilo auto a já jsem Tě zachránil. Ty jsi mi to teď oplatil a za to Ti děkuji. Díky Boriade.´“