Zázračný pejsek
Když se narodila, byla jedním z osmi klubíček, které toho dne spatřilo světlo světa, ač očka se otevřela se 14-ti denním zpožděním.. Nijak nevynikala, ani nebyla poslední ze štěňat, když se šlo něco nebo někdo zkoumat.. Byla celá bílá, jen po těle se jí rýsovalo několik málo skvrn. Jako většině Parson Jack Russell teriérů. Když jí bylo osm týdnů, vzala si jí rodina s malým chlapcem. Dal jí jméno Mili. Měla být pro něj rozptýlením, protože po úrazu zůstal na vozíku. Měl z ní radost, ale stejně odmítal být venku. Vadilo mu, že si ho všichni prohlížejí, že kamarádi s ním už nemluví. Proto se rodiče rozhodli, že Mili odvezou chlapcovo babičce, která měla velkou zahradu a kde by měla Mili spoustu pohybu. Když to chlapci Jimmymu oznámili, pokrčil rameny a nic na to neřekl. Rodiče proto neváhali a druhý den už jen Jimmy zahlédl, jak otcovo auto mizí v dálce. Ještě zahlédl bílou skvrnu, hlavu Mili, jak stála na zadních a koukala, kam jede. Máma ho viděla, ale ve chvíli, kdy vyšla ven, aby si s Jimmym ještě promluvila, Jimmy se otočil a zmizel v domě. Máma jen vzdychla. Nechtěla se veselého psíka vzdát a myslela, že se Jimmy postaví na stranu Mili a byla zklamaná, že Jimmy nechal fenečku odjet. Ale věděla, že když na něj Milina roztomilost nezabrala, nemělo cenu ji trápit na malém prostoru, když má možnost velké zahrady. Jimmy potom každý den sedával před domem, jakoby na někoho čekal, někoho vyhlížel. A jednou se dočkal. Když tam tak seděl, na kolenou položenou knihu a myšlenkami kdo ví kde, zaslechl štěkot. Znal všechny psy v okolí, poznal je podle štěkotu. A tento neznal, spíš nepoznával. Když otáčel hlavou a hledal toho, který štěkal, ji zahlédl. Řítila se po chodníku, jako kdyby ji honili všichni čerti. Jimmy se nezmohl na slovo. Po chvilce jen zašeptal: „Mili“. Ta, jakoby ho slyšela, se na něj podívala a změnila směr a namířila si to k Jimmymu. Skočila mu do klína, začala mu olizovat obličej, skákala na klíně. Jimmy ji jen objímal, hladil, mazlil se s ní. Pak se Mili uklidnila, stočila se do klubíčka a usnula Jimmymu na klíně. Ten si vzal zase knížku a začetl se, ale jednou rukou neustále Mili hladil. V tomto rozpoložení je našla máma. Jen se na ně podívala, ale nerušila je. Potichu zašla zase zpět do domu a hned telefonovala Jimmyho babičce, že Mili sedí Jimmymu na klíně. Ale babička se bránila, že Mili je na zahradě. Pak se šla přece jen podívat, ale našla jen díru pod plotem. Se smíchem to sdělila Jimmyho mámě. Tak se rozhodli, že Mili zůstane u Jimmyho. Tak dlouho, jak jen bude chtít. Jimmy se přesunul do svého pokoje a táta zajel zase k babičce pro pelíšek, který odvezl spolu s Mili. Taky misky, obojek, vodítko, hračky a kartáč. Všechno to položil v hale domu. Večer už to tam nebylo a táta se nenápadně podíval do Jimmyho pokoje. A s úsměvem přikývl. Pelíšek stál vedle stolu, misky vedle něj. Vodítko s obojkem pověšené na klice zevnitř. A hračky rozházené po pelíšku a pokoji. Potichu odešel a zamířil do kuchyně, kde se připravovala večeře. A všechno manželce řekl. Oba se dohodli, že to všechno nechají bez komentáře. Prostě to všechno přejdou mlčením, jakoby Mili nikdy nebyla pryč a sama se nevrátila. Máma je oba jen pozorovala. Celé dny, týdny. Jimmy na vozíku na verandě, Mili u něj na klíně. Nikdy se nevzdálila na víc než několik metrů. Byla energickým pejskem, ale kvůli Jimmymu byla ochotná se pohybu, který milovala, vzdát. Ale každý den zapojovala Jimmyho do svých her více a více, až jednoho dne to byl Jimmy, kdo vytáhl míček a začal si s Mili hrát. Teď se konečně dosyta vyřádila a přitom byla s Jimmym. A byl to Jimmy, kdo ji podporoval k lepším výskokům po balónku, k delším běhům, když ho poslal po zemi. Začalo ho bavit, hrát si s Mili. Vychovávat jí, cvičit. Táta s mámou je oba jen pozorovali. Nikdy se Jimmyho na nic, co se týkalo Mili, neptali. Až jednou se Jimmy rozpovídal sám. Máma zrovna vařila oběd, když do kuchyně vběhla Mili a za ní se objevil Jimmy. Máma se ho ptala, jestli něco potřebuje, ale Jimmy zavrtěl hlavou. Pak se zeptal, proč? Máma nechápala. Jaký proč? Jimmy otázku upřesnil. Proč Mili odvezli, a proč nekomentovali to, že se vrátila, že si jí nastěhoval do pokoje, že táta zase přivezl její věci zpět, že každý den si s ní hraje venku. Máma jen pokrčila rameny. Pak mu řekla, že je ráda, že si s Mili tak rozumí. Jimmy zavolal na Mili a odjel do svého pokoje. Tam dlouho seděl a koukal z okna, protože to nemohl pochopit. Najednou zaslechl podivnou ránu a pak zvuk taženého předmětu po zemi. Otočil se a uviděl Mili, jak k němu táhne berli. Jasně mu tím něco naznačila, ale Jimmy se tomu bránil. Bál se, že se to nepovede, že už nikdy neucítí v nohách cit. Nechtěl zůstat na vozíku, ale zároveň se bál berlí. Nechtěl ani jedno, ale přesto se musel pro jedno rozhodnout. Zatím to byl vozík. Každý den, při každé příležitosti mu Mili dávalo najevo, že by to měl zkusit. Že by měl začít cvičit a trénovat nohy. A Jimmy jejímu nenápadnému nátlaku pomalu, ale jistě podléhal. Pak se jednou nechal odvézt ke svému lékaři, ale vymínil si, že nechce, aby u toho byla máma, že tam chce být s doktorem sám. Pak se sešel ještě se sestřičkou, která mu rozhýbávala nohy, když ještě byl v nemocnici a nechal si vysvětlit všechny možné cviky na rozhýbání a zpevnění nohou. Doma začal tajně, po večerech, trénovat nohy, až jednou se o berlích postavil. Měla u toho být jen Mili, ale v okamžiku, kdy stál, vešla do pokoje máma. Její úžas se nedal ani popsat. Její překvapení bylo obrovské. Když si sedl, máma se k němu vrhla a objala ho. Pak se jen zeptala, jak je to možné. Jimmy ji řekl, že nohy trénuje už hodně týdnů, že to bylo přání Mili a že by se jednou s ní chtěl rozběhnout po zahradě. Máma jen těžko zadržovala slzy a slíbila mu, že to nikomu neřekne. Jimmy dál cvičil, až se jednou postavil bez berlí, jen opřený o křeslo. Svědkem tohoto úspěchu byla jen Mili, protože máma ho nechala, ať si pokračuje svým tempem a jen věřila, že Jimmy se nakonec na nohy postaví a začne chodit. Když to tak Jimmy zkoušel, připadal si jako batole, které zkouší první krůčky. Mnohokrát upadl, ale znovu se zvedl a pokračoval. A inspirací mu byla právě Mili. Její elán a radost ze života se přenesl na Jimmyho a on sám začal chtít chodit. Uběhlo mnoho týdnů, měsíců a Jimmymu se splnil jeden z jeho snů. Večer před spaním, jako obvykle, cvičil a pak zkusil udělat krok, který se podařil, pak další a další a další, až přešel celý svůj pokoj. Měl z toho takovou radost, že měl chuť zavolat rodiče a ukázat jim to, ale pak se rozhodl, že si to ještě nechá pro sebe. Do jednoho určitého dne. Do prvních narozenin Mili. Datum narozenin se blížil a Jimmy v pokoji stále cvičil, až pokoj přešel naprosto bez problémů, bez zakolísání. A radost, kterou mu dávala Mili najevo, byla tou správnou odměnou. Až nadešel den, kdy Mili slavila své první narozeniny. Jimmy poprosil mámu, aby pro Mili koupila věnec buřtů, který jí chce dát on sám. Máma znala částečně tajemství svého syna a proto mu vyhověla. Na malé oslavě se sešel on, jeho rodiče a babička. Máma, podle Jimmyho pokynů, měla přivést Mili na vodítku a zůstat s ní stát u dveří pokoje. Táta s babičkou seděli v křeslech a čekali, co se bude dít. V domluvenou dobu opravdu vstoupila máma s Mili do místnosti. Jimmy seděl v pojízdném křesle, věnec buřtů na klíně. Když je Jimmy uviděl, zhluboka se nadechl, vstal a přešel místnost. Nasadil Mili věnec na krk a otočil se do místnosti a řekl: „Tady má dárek nejen Mili, ale vy všichni, ode mě.“ Mámě vypadlo vodítko z ruky, vrhla se Jimmymu kolem krku a začala plakat. Táta s babičkou jen nevěřícně koukali na Jimmyho. Neschopni slova, neschopni pohybu. Pak se vzpamatovali a hrnuli se Jimmyho také obejmout. Babička to také nevydržela a i jí stékali slzy po tvářích. Otec se nakonec odvrátil a musel na chvilku odejít z pokoje. Když se vrátil, jen objal Jimmyho, zvedl ho do vzduchu a zatočil s ním. Jimmy se smál. Nikdo nebyl schopen slova, až to prolomila Mili svým štěkotem. Všichni pak začali mluvit najednou. Jak je možné, že Jimmy chodí. Jak to dokázal, proč o tom nikdo neví? Jimmy jen ukázal na Mili a řekl, že je to její zásluha. Že mu pořád dávala sílu a víru, že to nakonec dokáže. Máma vzala Mili do náruče. Dala jí pusu na ucho a pak do něj pošeptala, že jí strašně moc děkuje a že je jí vděčná, jako nikomu na světě. Mili štěkla a skočila na zem. Jimmy se po ní podíval, zavolal na ní a s ní v patách vyběhl z pokoje. Rodiče přistoupily k oknu a zálibně sledovaly Jimmyho, jak opravdu běhá s Mili po trávníku a směje se.