Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náhoda nebo osud?

15. 6. 2006

Šestadvacetiletá Marika studovala dálkově třetím rokem vysokou školu ekonomickou. Dvakrát týdně jezdila do Prahy, aby si vyřídila a zajistila potřebné přednášky a zápisky z nich. Docela ji vše vycházelo, protože stíhala i zaměstnání. Její zaměstnavatel ji vycházel vstříc. Dostávala takovou výplatu, ze které mohla žít a ještě platit vše okolo školy. Jednou na jaře, když šla opět do školy pro potřebné věci, viděla tři, tak dvacetileté, chlapce, jak spolu blbnou před budovou fakulty. Najednou se jeden odpojil a utíkal směrem k ní. Dva zbývající se rozběhli chvilku za ním, ale pak si všimli Mariky a zastavili se. Na místě se otočili a vpadli do školy. Ten první proběhl kolem Mariky a několik metrů za ní se zastavil. Marika se po něm ohlédla, ale pak se vrátila k původnímu cílu své cesty, ke škole. Vešla do ní, vyšla do prvního patra a tam zapadla do třídy, kde už čekala její kamarádka, která byla v Praze celý týden a měla veškeré poznámky, které potřebovala i Marika. Psala je pro sebe i pro ni. Marika si nevšimla, že ji mladík, se kterým se setkala před školou, sleduje. Měl ji, stejně jako jeho spolužáci před fakultou, za učitelku. Marika strávila celý den s Petrou ve škole. Pokecaly si, Marika poděkovala za materiály a dohodly se na dalších poznámkách. Odpoledne spolu odcházely ze školy a Marika opět zahlédla mladíka z rána. Petra šla Mariku doprovodit na autobus a čekala s ní, dokud ji nepřijel autobus domu, do Žatce. Mladík stál na opačném konci autobusového nádraží a sledoval Mariku, jak nastupuje a vzápětí odjíždí. Viděl, s kým se Marika baví a chtěl o ní získat nějaké informace, nenápadně. Petra však nic neprozradila. Jediné, co se dozvěděl, bylo, kdy se Marika opět objeví v Praze. V ten den se do školy těšil, jen kvůli Marice. Bohužel ji vůbec nezahlédl a začal pátrat, jak se dívka jmenuje, kde bydlí a proč je ve škole jen někdy. Nakonec se mu to podařilo a dozvěděl se, co chtěl. Dny, kdy Mariku neviděl, ztrácely smysl. David se zamiloval. Zatím mu nevadilo, že jeho láska o něm neví, cítil se šťastný. Ale už přemýšlel, jak se s ní seznámit, jak jí říct, co k ní cítí. Věděl už, které dny a kterými autobusy přijíždí a jakým způsobem se dostává do školy. Dlouho o tom přemýšlel a měl v hlavě přibližný plán, jak to udělat, když mu pomohla náhoda, kterou nemohl nevyužít. Jednou ráno zaspal a pospíchal do školy, když si všiml Mariky, jak stojí na zastávce a kouká se za odjíždějící tramvají, kterou nestihla. David se ve vteřině rozhodl a přistoupil k Marice: „Ahoj, viděl jsem Tě u nás ve škole a vypadá to, že Ti ujela tramvaj. Já sem zaspal, tak co si vzít taxíka a jet do školy spolu? Promiň, ještě jsem se nepředstavil, jsem David.“ „Já Marika. Dobrej nápad, jde se na taxi.“ Cestou se bavili o škole. Spíš mluvil David a Marika poslouchala. Odpovídala jen na přímo položené otázky. Když taxi zastavilo před školou, Marika ho zaplatila. David chtěl přispět, ale Marika to zamítla. „Tak Tě zvu aspoň na kafe, abychom neměli ani jeden pocit, že jsem se dal s Tebou do řeči jen proto, abys zaplatila taxíka“ nabídl jí David a v duchu doufal, že neodmítne. Když neodpovídala, dodal si odvahu a řekl: „Ne, neberu jako odpověď.“ Marika vykouzlila na svých rtech zářivý úsměv, který Davida odzbrojil a řekla: „Tak jo.“ Dohodli se, kdy se sejdou před školou a oba se šli věnovat studiu. Pro Mariku to byl den ve škole, jako každý jiný, ale pro Davida to byl neskutečně dlouhý den. Každá hodina a přednáška se vlekla a David byl myšlenkami neustále u Mariky – jak se jejich oči setkali, když jí oslovil na zastávce, jak seděl vedle ní v taxíku a dotýkal se kolenem její nohy a jak se jejich ruce náhodou setkali.. Kdykoli se ocitl na chodbě, prozkoumával očima lidi kolem sebe, jestli Mariku nezahlédne. Ale štěstí mu nepřálo. Těšil se, až nastane smluvená hodina a on ji bude mít jen pro sebe. Když přednášky skončily, David byl venku co nejdřív, jen aby už byl s Marikou. Ale ta tam ještě nebyla. Uběhlo 15 minut a Marika nikde. David stále seděl na zábradlí před fakultou a čekal. V jeho tváři se usazoval smutek. Když po dalších 15-ti minutách Marika konečně vyšla ze školy s jedním z učitelů, David si oddechl a seskočil ze zábradlí, aby si ho Marika všimla. Ta o něm však věděla hned, jak prošla dveřmi školy. Poděkovala učiteli a rozloučila se s ním. Pak se otočila k Davidovi a omluvila se: „Promiň, zdržela jsem se kvůli jedné zkoušce, která mě čeká příští měsíc a musela jsem si doplnit některé tituly knížek, které jsou k ní potřeba.“ Udělala na Davida smutné oči a ještě dodala: „Nezlobíš se, žes musel čekat?“ David by jí odpustil všechno a tak se usmál a řekl: „Kdepak, nezlobím, ale už jsem se začínal bát, že jsi na mě zapomněla.“ Marika se taky usmála a zavrtěla hlavou ze strany na stranu. David od ní nemohl odtrhnout oči a tak ji pozoroval. Pak se zeptal: „Kam teda půjdem?“ „Kam mě zveš?“ oplatila mu otázku. David se zatvářil, jako že přemýšlí a pak řekl: „Tak jdem do jedné kavárny, je kousek odsud.“ Přitom měl už dávno promyšleno, kam ji pozve. Věděl, že do té kavárny nikdo ze školy nechodí a to byl účel. Marika byla ve škole dost oblíbená a měla spoustu kamarádů, ale David nechtěl, aby je někdo rušil. Když se posadili v kavárně, Marika odložila, na židli vedle sebe, desky, ve kterých měla poznámky. David si všiml, že jsou na nich psi. Nadhodil toto téma k rozhovoru a teď se rozhovořila Marika. Psy milovala a dokázala by o nich mluvit hodiny. Davidovi to nevadilo, protože rád poslouchal její hlas. Mezitím přišla servírka a ptala se, co si dají. Marika byla rychlejší: „Já si dám kapučíno a kremroli.“ Servírka se otočila na Davida a ten ji nenechal čekat: „Já to samé a navíc jednu špičku, díky.“ Servírka odešla a David se Mariky zeptal: „Jak se Ti líbí v Praze?“  Její oči prozradili překvapení nad touto otázkou, ale hned ho vystřídalo nadšení: „Je tu krásně. Škoda, že se tu nemůžu někdy zdržet a vidět Prahu v noci. Asi to bude něco jiného než večer v zimě. Chtěla bych to někdy vidět.“ David ucítil příležitost a hned ji využil: „Můžu Tě Prahou provést, jestli chceš. Narodil jsem se tu a dá se říct, že ji znám. Nic Ti nebrání tu zůstat, ne?“ Marika se na něj podívala a řekla: „Nemám tu kde přespat.“ V tom David problém neviděl a hned jí to řekl: „Můžeš spát u mě.“ „Ale to nejde, co by na to řekli Tví rodiče?“ namítla Marika. „Mámě by to určitě nevadilo. Spala by jsi v mém pokoji a já bych se vyspal jednou u bráchy v jeho pokoji, má tam gauč.“ Marika se zarazila a přemýšlela. Servírka přinesla objednávku a zase zmizela. Seděli v kavárně asi hodinu a povídali si, ale souhlas k přespání u Davida Marika nedala. David to věděl, ale nechtěl na ni tlačit. Mohla by si to špatně vyložit. Pak si Marika vzpomněla, že by taky měla jet domu. David zaplatil účet a odešli z kavárny. David ji doprovodil k autobusu a na rozloučenou jí dal pusu na tvář. Původně ji chtěl dát pusu na rty, ale Marika pootočila hlavou a nastavila tvář. Davida to trošku zmátlo, ale nedal to na sobě znát. Marika se rozloučila a nastoupila do autobusu. Sedla si k oknu a viděla Davida, jak se zády opírá o zábradlí a dívá se na ni. Usmála se na něj. David jí úsměv oplatil, ale jeho city se bouřily proti tomu, aby odjela. Marika neměla ani ponětí, co David prožívá. Když se autobus rozjel, zamávala mu. David se jen smutně usmál a Marika v sobě ucítila cosi, co jí řeklo, že je David smutný. Stejně a podobně jako dneska probíhala i jejich následná setkání. Vždy, když Marika odjela, David cítil, že jeho láska k ní se neustále zvětšuje, ale zároveň měl pocit, jakoby ji něco sráželo na kolena, a že má z toho v sobě zmatek. Strašně chtěl, aby se už Marika dozvěděla, co k ní cítí a současně se strašně bál, co tomu řekne a jestli cítí to samé k němu. Věděl, že je mezi nimi pětiletý věkový rozdíl, ale to mu nebránilo, aby o ní snil. O tom, jaké by to bylo, kdyby mohla bydlet u něj, kdyby spolu byli každý den, každé ráno se vedle ní probouzet a večer usínat. Toužil po ní, toužil po její přítomnosti, toužil se jí dotýkat. Náhodné dotyky, které mezi nimi občas nechtěně proběhli, s ním pokaždé doslova zamávaly. Procházela jím vlna vzrušení, štěstí a slasti. Miloval ji. Teď už to věděl jistě. Několikrát jí chtěl napsat dopis, ve kterém by jí popsal, jak moc mu na ní záleží, jak moc ji miluje, jak se mu stýská, když odjede a on je sám, bez ní. Ale nakonec si to vždy rozmyslel. Chtěl jí to říct do očí, ale nevěděl, jestli může. Pokaždé, když ji uviděl, chtěl ji sevřít v objetí a držet v náručí. Pak nadešel čas, kdy oba dva čekaly zkoušky. Marika je udělala všechny, Davidovi jedna nevyšla. Měl několik týdnů na to, aby se vše doučil a mohl ji dělat znovu. Marika mu pomáhala s učením a při příštím termínu zkoušku udělal. Marika měla občas pocit, že David dělá vše pro to, aby byl s ní. Ona ho měla za velmi dobrého kamaráda, se kterým se dobře cítila a který je dobrý společník. Asi týden před letními prázdninami jí David nabídl: „Druhou polovinu července a celý srpen budu zřejmě v Praze, nechtěla bys přijet? Prvních 14 dní budu u babičky, i když se mi tam nechce, ale slíbil jsem to.“ Marika namítla: „Ale vždyť mě Tvá máma nezná, nemůžu přijet a říct, že u Vás zůstávám.“ David navrhl: „Tak pojď teď k nám, já Tě s mámou seznámím a domluvíme se.“ „To bych mohla, jdeme..“ Nastoupili do tramvaje a David se zeptal: „Hele, Mariko, mám Tě představit jako svou…?“ „Kamarádku, která nebydlí v Praze“ dopověděla Marika bez zaváhání. „Hmm…“ David touto odpovědí moc nadšený nebyl, ale věřil, že se to změní. O několik stanic dál vystoupili a šli kousek pěšky, když David zastavil před domkem: „Tak tady bydlím.“ Nechal jí pár sekund, aby si dům prohlédla, pak ji vzal za ruku a řekl: „Pojď!“ Prošel brankou a vytáhl klíče. Odemkl a pozval ji dál. Marika odložila knihy, kabelku a zula si lodičky. David ji pak zavedl do obývacího pokoje, kde ji představil matce: „Ahoj mami, nevadí, že vedu návštěvu? Tohle je Marika, moje spolužačka ze školy.“ „Dobrý den, paní Tomková, já jsem Marika. Nevadí, že jsem Vás takhle přepadla?“ „Dobrý den. Ne, nevadí, tohle mi David dělá často, i když Vám musím prozradit, že zatím vodil domu jen kamarády a nikdy žádnou slečnu. A navíc tak hezkou.“ Marika se usmála a řekla: „Děkuju.“ David se vložil opět do hovoru: „Hele, mami, Marika nebydlí v Praze a chtěla by ji poznat, tak jsem jí nabídl, že by mohla v druhé polovině července nebo v srpnu bydlet u nás a já bych jí Prahu ukázal. Nemáš proti tomu nic, že ne? Zavedu Mariku k sobě do pokoje a hned se vrátím.“ Zase ji chytil za ruku a odtáhl ji do svého pokoje do poschodí. Cestou ukazoval na dveře a říkal: „Tohle je mámin pokoj, tamhle koupelna a záchod, tady bydlí brácha a teď se konečně dostáváme do mého království. Pojď dál.“ Marika vstoupila do jeho pokoje a začala se rozhlížet. David ji nabídl křeslo: „Udělej si pohodlí, hned jsem zpátky.“ Podíval se na Mariku a ta se na něj mile usmála. Kývla. David vyšel z pokoje a vrátil se zpátky ke své matce: „Tak co, mami, dovolíš mi to? Dovolíš, aby tu zůstala?“ Máma se podívala na syna a řekla: „To je ta dívka, do které jsi zamilovaný? Pověz mi to.“ David vyvalil oči a s úžasem v hlase se zeptal: „Ty to víš? Tys to na mě poznala?“ „Jo, poznala, jsem přece Tvá máma.“ „A může?“ Máma se usmála a pravila: „To víš, že může. Co bych pro Tebe neudělala.“ David neskrýval radost: „Huráá…. Díky, mami..“ A odběhl za Marikou do svého pokoje. Vpadl tam jak velká voda a uviděl Mariku, jak stojí u stěny a prohlíží si fotky. Otočila k němu hlavu a zeptala se: „Tos fotil ty? Všechny ty fotky tady? Všimla jsem si támhle“ ukázala rukou za sebe „toho starého foťáku.“ David kývl a teprve za chvilku promluvil: „Jo, to jsem fotil já, je to můj koníček. Občas někam jedu a jen tak tam fotím. Dostihy, různé výstavy zvířat, auta a tak. Někdy jen přírodu a občas lidi. Nechceš se nechat vyfotit? Vyfotil bych Tě.“ Než stačila Marika nějak zareagovat, přešel pokoj a otevřel skřínku. Vytáhl foťák, stativ a před skřínky rozprostřel bílé pozadí. Marika jen nechápavě koukala. Pak se zeptala: „Už jsi tady někoho fotil?“ David otočil hlavu k ní a odpověděl: „Jo.“ „A koho?“ zeptala se. „Kamarády, mámu, bráchu, naší kočku a koťata. Ty budeš první holka, kterou tu budu fotit, jestli teda budeš chtít. Chceš?“ zeptal se s nadějí v hlase. Marika stáhla gumičku z vlasů a rozhodila si své dlouhé světlé vlasy na ramena. Měla na sobě krátké bílé šatičky s drobnými kvítky na ramínka a přes ně lehké sáčko, kdyby se ochladilo. Teď ho sundala. David se otočil a vyběhl z pokoje. Za chvilku se vrátil a podával jí její bílé střevíčky: „Vezmi si je, bez nich by byla fotka neúplná. Chci Tě vyfotit celou.“ Pak se na ní podíval a řekl: „Ale ty máš bílé šaty, musím něco udělat, nebyly by na bílém pozadí moc vidět.“ Vyšel z pokoje a za minutku se vrátil s fialovou, Marice připadala že, záclonou. Přehodil ji přes bílé pozadí, takže získalo fialový nádech. Marika přešla před objektiv fotoaparátu a jen řekla: „Začneme?“ David kývl a přiložil oko k hledáčku. Marika vytvářela různé pózy a David mačkal spoušť. Udělali několik snímků a David poponesl stativ blíž k Marice. Řekl jí, že chce vyfotit několik jejích portrétů. Kývnutím souhlasila.. Po pár snímcích nastavil David samospoušť, přešel k Marice a udělali několik společných snímků. Napětí mezi nimi se stupňovalo. Pak foťák uklidil a Marika se znovu posadila do křesla a pozorovala ho, jak uklízí zbytky po focení. Když vše uklidil, otočil se a povídá: „Nemáš žízeň? Já docela jo, skočím pro něco do ledničky. Co si dáš? Colu nebo jinou limonádu?“ „Něco ovocného, džus.“ „Dobrá, podle Tvého přání“ řekl a usmál se. Marika mu úsměv oplatila. Za chvilku se vrátil a nesl dvě skleničky. Jednu s colou pro sebe a druhou s džusem pro Mariku. Podal jí sklenku a Marika si ji vzala. Napila se a očima sledovala Davida, jak si sedá na pohovku. David se otočil, sáhl do stolu a vytáhl misku s brambůrkami. „Chceš?“ zeptal se. Marika se zvedla a sáhla do misky. Několik brambůrků snědla a sedla si na pohovku kousek od Davida. Ten si to plně uvědomoval. Položil misku zpátky na stolek, vzal Marice z ruky skleničku a položil obě vedle misky. Potom si sedl blíž k Marice, chytil ji za ruce a podíval se jí do očí, a začal: „Víš, Mariko, chci Ti něco říct. Už strašně dlouho. Já jsem se………… do Tebe… zamiloval. Už když jsem Tě poprvé uviděl, tenkrát před školou, jak jsme blbli s kámošema, ses mi hrozně líbila. Nejdřív jsem si myslel a oni taky, že jsi nová učitelka, protože po škole se rozneslo, že tam má přijít učit někdo novej. Tak jsem Tě sledoval, kam jdeš. Tys zašla do třídy a já si oddychl. Strašně jsem se bál, že bys byla učitelkou opravdu a měla bys mě učit. Asi bych koukal jen na Tebe a výklad bych nevnímal. Snažil jsem se něco vymyslet, abych se s Tebou seznámil. Pak se mi naskytla příležitost u zastávky. Nemohl jsem ji nevyužít. Když jsme se potom scházeli, láska k Tobě rostla. Dráždilo mě, když jsme se náhodně dotkli. Snil jsem o tom, že Tě mám tady, u sebe v pokoji. Zdávali se mi sny, jak Tě mám v náručí, jak Tě objímám. Toužil jsem po Tobě a toužím po Tobě pořád. Byl jsem šťastný, když ses na mě usmála, když jsi na mě zamávala a všichni se dívali. Ale už mi to nestačí, chci Tě mít jenom pro sebe. Chci se zeptat, jestli bys se mnou chtěla chodit? Nemusíš odpovídat hned, je to jen na Tobě. Chtěl bych, aby ostatní věděli, že patříme k sobě, že Tě miluju...“ Už během své řeči si David všiml, že se Marika přestala usmívat. Teď k němu zvedla oči a začala pomalu vysvětlovat: „Víš, Davide, nerada to dělám, ale musím Ti to říct. Já mám přítele, už skoro tři roky. Asi jsem Ti to měla říct na začátku, ale nenapadlo mě, že by to mohlo dopadnout takhle. Doufám, že se na mě nezlobíš? Asi jsem Tě teď zklamala, viď? Já raději půjdu, tohle se nemělo stát, neměla jsem to dovolit. Promiň, že jsem Ti, byť nevědomky, dávala naději, že by z našeho kamarádství mohlo být něco víc. Je mi to líto. Měj se a víš, kdy budu zase v Praze. Bude to naposled před prázdninami, takže budeš mít poslední možnost rozhodnout se, jestli mi tu Prahu ukážeš a jestli bych tady s Tebou mohla být. Ale jen jako kamarádka. Budu čekat v naší kavárně. Ahoj.“ Když Marika domluvila, vstala, vzala si sako a odešla z pokoje. David se také zvedl a přešel k oknu. Za chvíli uviděl Mariku, jak jde po cestičce k vrátkům, prochází jimi a mizí směrem k zastávce. Marika nastoupila do tramvaje a jela na autobusové nádraží. Tam si stoupla na nástupiště a čekala na autobus domů. Když přijel, nechala nastoupit ostatní a už se chystala nastoupit taky, když zaslechla: „Počkej!“ Myslela, že to není na ní a nastoupila do autobusu. Řekla řidiči cílovou stanici a vytáhla peněženku, když se ve dveřích autobusu objevil David: „Mariko, teď neodjížděj, musíme si o tom promluvit.“ Podívala se na řidiče a zeptala se: „Můžete ten lístek stornovat?“ Řidič kývl. Marika poděkovala a vystoupila. Věděla, že další autobus jí jede za hodinu a půl a poslední večer po deváté hodině. „Kde ses tu tak najednou vzal?“ zeptala se. „Půjčil jsem si od mámy auto a jel jsem za Tebou. Doufal jsem, že Tě ještě stihnu a jsem rád, že si mi to povedlo.“ Oba rozpačitě stály vedle sebe a ani jeden nechtěl začít. Marika otočila hlavu za odjíždějícím autobusem. „Jeden z nás musí začít mluvit“ rozpovídala se Marika, „některé Tvé náznaky jsem pochopila, ale říkala jsem si, že to nemůže být pravda. Je mezi námi pět let.“ David namítl: „To není kvůli tomu.“ „Já vím.“ „Proč jsi se nikdy nezmínila, že máš přítele?“ Marika se na něj podívala: „Nevím, nepřišla na to řeč, ty ses přímo nezeptal a já jsem asi nějak vycítila, že by se Ti to nelíbilo, nepřišla na to prostě řeč.“ „Asi nelíbilo, to je pravda.“ „A co teď?“ „Chtěl bych si to všechno rozmyslet, zvyknout si na tu myšlenku. Nechtěl bych Tě ztratit, na to Tě mám moc rád. Budeš mi moc chybět, až Tě.. neuvidím. Příště, až se uvidíme, tak se vše rozhodne. Oba potřebujeme čas. Mariko, já Tě mi….“ „Neříkej to, prosím..“ „Ale já chci, protože je to pravda.“ „Ale já…..“ „Co?“ „Nemůžu Tě nechat to říct.“ „Proč?“ „Protože já miluju někoho jiného.“ „Ale to nebrání tomu, abych Ti to řekl teď a říkal Ti to pořád.“ „Jenže já bych Ti to nemohla oplatit, chápeš?“ „Na tom teď nezáleží, mě na tom nezáleží.“ „Ale já Ti nechci vědomě ubližovat, nemůžu, prostě nechci. Nemůžu Ti nyní nabídnout nic jiného než kamarádství.“ „Hm…“ David se otočil. Během jejich rozhovoru uběhla hodina a půl a oni dosud stáli na nástupišti na autobusovém nádraží. Přijel další autobus a Marika nastoupila. Seděla u okna a dívala se na Davida, jak se zády opírá o zábradlí. A vzpomněla si na to, že přesně takhle stál, když ji doprovázel poprvé. Při té vzpomínce se usmála. David ji také pozoroval a přemýšlel, proč to tak všechno je. Proč se zamiloval zrovna do ní, když ona má jiného? Najednou autobus nastartoval a pomalu se rozjel. Jejich oči se setkali, aby vzápětí byl jejich spojený pohled roztržen mostem, který byl u nádraží. Odjížděli od sebe a každý byl ponořený do svých myšlenek. O tři dny později, v pátek, přijela Marika naposled před prázdninami do Prahy. Když vystoupila z autobusu, překvapilo ji, že tam čeká David. Byl v obleku s kravatou. Byl k ní otočený zády a neviděl ji. Marika udělala několik kroků k němu a položila mu ruku na rameno. David se otočil a jeho oči se usmívaly, ačkoli tvář zůstávala vážná. Prohlédl si Mariku, měla na sobě jednoduché černé šaty se širokými ramínky, a řekl: „Ahoj, ty šaty Ti hrozně sluší.“ „Ahoj, díky, Tobě to taky sluší“ odpověděla. „Překvapilo mě, když jsem Tě tady uviděla. Čekáš na mě nebo někoho jiného?“ „Na Tebe, chybělas mi“ řekl. Marika uhnula očima a z její tváře zmizel úsměv. Viděl to, ale nemohl si pomoci. „Zdálo se mi o Tobě, miluju Tě.“ Marika prošla kolem něj a odcházela pryč. Měla oči plné slz. David se za ní rozběhl a chytil ji za loket. Otočil ji k sobě a uviděl slzy, které jí stékali po tvářích. Zvedl jí prstem pod bradou hlavu, aby jí viděl do očí a uviděl v nich nesmírný smutek. „Co se stalo, co se děje? Řekni mi to!“ naléhal na ní. Marika jen zamítavě zavrtěla hlavou, vytáhla svou ruku z jeho, otočila se a pokračovala v cestě na zastávku. David šel vedle ní a po očku ji pozoroval. Utírala si slzy, ale za nimi se hrnuly další a další. Tak spolu dojeli až před školu, kde se beze slůvka rozdělili a každý šel po svém. Když stoupal do druhého patra, srazil se na schodech s Petrou. David ji zastavil a zeptal se ji: „Co se Marice stalo?“ Petra odpověděla: „Já nevím, jestli Ti to mám nebo můžu říct.“ „Řekni mi to.“ Petra mlčela. „Řekni mi to, prosím!“ naléhal David. A Petra začala: „Asi budeš jediný na škole, kdo se to dozví, mimo mě. A prosím, nešiř to dál, ano?“ David přikývl. „Je to dva dny, co Maričin přítel zemřel při autonehodě. Ona sem dneska původně ani jet nechtěla, ale rodiče ji přesvědčili, že prý přijde na jiné myšlenky. Pokud vím, tak se s nimi kvůli tomu i pohádala, ale nakonec podlehla a jela sem. Teď víš, proč nekomunikuje. Já to vím od její mámy, která mi volala a řekla mi to, ale jen proto, abych tu na ní trošku dohlédla. Nech si to, prosím, pro sebe.“ David během řeči cítil, jak se ho zmocňuje lítost a zároveň láska k Marice. Když se dozvěděl to podstatné, zavřel oči a cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Pak otevřel oči a znovu přikývl. Poděkoval Petře, že mu to řekla a pokračoval v cestě. Šel jako ve snách. Nevěděl, jak přežil poslední den ročníku, nevěděl, jak se dostal domu. Marika po škole šla do kavárny, kde často sedávala s Davidem, ale vzpomínkami a myšlenkami byla u svého přítele. David se najednou posadil na posteli a v hlavě mu zazněla slova, která slyšel od Mariky: ´Víš, kdy tu budu naposledy…´´Poslední možnost rozhodnout se, jestli mi ukážeš Prahu…´´Budu čekat v naší kavárně…´ Zvedl se, půjčil si od matky auto a jel do kavárny. Už když parkoval, viděl ji, jak sedí u jejich stolku, před sebou šálek a má nepřítomný pohled. Zamkl auto a vešel do kavárny. Seděla k němu zády a podpírala si rukama bradu. Sedl si naproti ní a: „Ahoj.“ Marika nereagovala a tak ji položil ruku na zápěstí. „Ahoj,“ zazněla její smutná odpověď. „Věděl jsem, že budeš tady.“ Jen přikývla a upřela na něj své oči. Byl v nich ohromný, nevýslovný žal, smutek, zoufalství a volání o pomoc. Davidovi se sevřelo srdce. Znovu si uvědomil, jak moc ji miluje. Oba seděli mlčky, když Marika najednou promluvila a prolomila ticho: „Promiň mi všechno.“ „Není co promíjet, nic jsi mi neudělala.“ „Ublížila jsem Ti, vím to, ale nemohla jsem jednat jinak, nemohla jsem dělat nic jiného. Nepřerušuj mě, prosím, já jsem ho milovala a on mě taky, ale stalo se něco, co nikdo nečekal ani v těch nejhorších snech. Před dvěma dny zemřel a já se s tím ještě pořád nemůžu smířit, nemůžu se z toho vzpamatovat. Podle toho, co jsem se dozvěděla, jel za mnou z práce a z vedlejší silnice vyjel náklaďák a narazil do jeho auta. Prý byl mrtvý na místě. V autě se našlo několik rudých růží a v kapse jeho kalhot se našla krabička se zásnubním prstýnkem, s tímhle,“ ukázala na ruku „jel mě požádat o ruku. Promiň, že Ti to říkám, ale chci, abys to věděl, protože Tě mám za nejlepšího kamaráda.“ Během řeči ji David pozoroval a viděl, jak se snaží zadržet slzy, které stejně nakonec vytryskly z očí a stékaly jí po tvářích. David natáhl ruku a opatrně setřel slzy z jejích tváří. Pak položil svou ruku na její a jemně ji stiskl. Marika se pokusila o úsměv, ale moc jí nevyšel. „Pojď se projít“ nabídl ji David a Marika přikývla. Oba se zvedli, David zaplatil účet a spolu vyšli z kavárny. Jemně ji nasměroval na cestu, kterou chtěl jít. Chtěl se s ní jít projít do parku, kde znal jedno klidné a odlehlé místo. Když tam došli, posadili se na lavičku a David začal: „To, co jsi mi řekla v kavárně, jsem se zhruba dozvěděl od Petry. Nezlob se na ní, že mi to prozradila, ale přemluvil jsem ji k tomu. A omlouvám se za to ráno.“ Zareagovala okamžitě: „Jsem ráda, že Ti to řekla.“ „Fakt?“ „Jo, aspoň vím, že jsi kamarád, že jsi mě nechal vypovídat, i když jsi to věděl. To, že jsem se vypovídala, mi pomohlo.“ David si sedl na bobek před Mariku a díval se jí do očí. Pak se zvedl, chytil ji za ruku, zvedl ji taky a sevřel v objetí. Dala mu ruce kolem krku a opřela si hlavu o jeho hruď. Najednou David ucítil, jak se otřásá vzlyky a brečí. Ruce si stáhla tak, aby ji nebylo vidět do obličeje. Ještě víc ji objal, sevřel v náručí a nechal ji, ať se vypláče. Když vzlyky utichly, Marika se od něj odtáhla a otočila se k němu zády. Vytáhla z kabelky kapesníček a začala si otírat oči. Nevěděl, co by měl teď udělat, ale Marika to vyřešila za něj. Otočila se k němu a s uslzenýma očima se pousmála a řekla: „Děkuju, žes mě nechal se vypovídat, vybrečet a že jsem cítila Tvé objetí.“ Chtěl něco říct, ale položila mu prst na rty „Pšt!“ Oba se na sebe usmáli, David ji vzal kolem ramen, přitáhl ji k sobě a políbil. Poprvé na rty. Jeho pocity byly povznášející, její zmatené. Ale neuhnula. Už předtím se s ním cítila dobře.. Když ji pustil, sedla si zase na lavičku a oči se jí opět zaplnily slzami. David přesně věděl, na co myslí a věděl, že to tak bude nějakou dobu pokaždé, když se s ní uvidí. Nakonec se zeptal: „Ještě pořád chceš poznat Prahu víc, se mnou coby průvodcem a bydlet u nás?“ Marika se na něj podívala: „Máma Ti dovolila, že můžu u Vás bydlet?“ „Jasně.“ „Tak jo, proč ne..“ David v duchu zajásal a klidným hlasem se ještě zeptal: „A kdy bys chtěla nebo mohla přijet?“ „Říkal jsi, že bys měl být druhou polovinu července doma, tak jsem myslela, že by to byl ideální čas.“ „To je perfektní, budu se těšit.“ Pak se oba zvedli, David doprovodil Mariku k autobusu. Když čekali, až nastoupí lidi, otočila se na něj a řekla: „Kdybys někdy chtěl, tak se ozvi“ a podala mu složený papír. Chtěl ho hned rozložit, ale Marika ho zastavila: „Počkej, až odjedu.“ David přikývl a strčil papír do kapsy. Marika se ohlédla a řekla: „Musím už jít, měj se krásně a užívej prázdniny. Ahoj.“ Chtěla odejít, ale David jí přitáhl k sobě a políbil na rty. Pak ji pustil a řekl: „Budeš mi chybět, bude se mi po Tobě stýskat. Těším se, až Tě budu provázet Prahou a budu s Tebou… Ahoj.“ Marika nastoupila do autobusu, zaplatila a otočila se na Davida. Zase stál u zábradlí a opíral se o něj. Marika se usmála a zamávala mu. Autobus zmizel v zatáčce. David sáhl do kapsy a vytáhl složený papír. Dychtivě ho rozbalil a našel jen číslo. Okamžitě poznal, že je to číslo na mobil. Ani nevěděl, že ho Marika má. Ale měl ohromnou radost, protože mohl Marice kdykoliv zavolat nebo napsat zprávu. Už několikrát přemýšlel, jak to udělá, když jí 14 dní neuvidí a ona mu dala možnost ji alespoň slyšet. Také si vzpomněl na fotky ve foťáku. Když přišel domu, vytáhl foťák a zjistil, že do konce filmu zbývá 15 fotek. Tak vzal foťák a šel na procházku a fotil. Nejvíce si vybíral psy a pokaždé si vzpomněl, co mu, o tom kterém konkrétním plemeni, Marika vyprávěla. Film byl vyfocen možná dřív než David chtěl. Šel domu a pak ještě nechat vyvolat fotky. Byl nedočkavý a těšil se na ně. Když je konečně dostal do ruky, zajímaly ho ty s Marikou. Prohlížel si je pořád dokola a fotky se mu líbily pořád víc a víc. Vybral si jednu, kde byla vidět celá postava a Marika měla na ní nejen rozesmáté rty, ale i oči. Tuto fotku si nechal zvětšit a zarámovat. Obraz si pověsil v pokoji. Když Marika přijela domu k rodičům, u kterých zase bydlela, oznámila jim, co si dohodla v Praze. Rodiče nebyly nadšeni myšlenkou, že bude v Praze u neznámého kluka, ale zároveň věděli, že jí změna prostředí prospěje. Máma přišla večer za Marikou do pokoje a zeptala se: „Jsi si jistá, že tam chceš jet? Já bych toho kluka, Davida, ráda poznala než pojedeš do Prahy.“ „Tak dobrá, mami, dala jsem mu dneska číslo na mobil a až se ozve, tak mu to řeknu. Mohl by pro mě přijet, co ty na to?“ „Tak dej včas vědět mě, ano?“ „No jo…“ Máma odešla a Marice zapípal mobil – zpráva. Na displeji se jí sice objevilo číslo, které neznala, ale stejně si zprávu přečetla: „Diky za číslo, udělala jsi mi jím ohromnou radost. Doufám, žes domu dorazila v pořádku. Krásně se vyspi, dobrou noc. David“ Marika se zaradovala.. Hned odepsala a přednesla mu přání své mámy. Odpověď zněla: „To nebude problém. Jen se musíme domluvit na přesném datumu. Pa D.“ Marika předala získané informace mámě. Čtrnáct dní uběhlo, Marika s Davidem si občas zavolali a poslali si velké množství zpráviček. Oba se shodli na 15. červenci a tak ten den se u Mariky David objevil. Marika mu dala pusu na tvář, když ho uviděla. Měla radost, že ho vidí. David byl v sedmém nebi. Věděl, že si Mariku poveze domů a to se mu zamlouvalo. Máma ho pozvala na kávu, kterou David uvítal. Přesvědčila se, že David je slušný kluk a s klidným svědomím pustila Mariku do Prahy. Pak společně nanosili do auta její zavazadla a Marika s Davidem odjeli. Cestou do Prahy vyprávěl David Marice, kam všude ji zavede, co jí ukáže. Marika se do Prahy těšila, protože chtěla vypadnout z prostředí, které jí připomínalo jejího přítele. Když dorazili do Prahy, David cestou ukazoval to a tamto a Marika se smála, že je to jako exkurze. Když zastavili před domkem, kde David bydlel, zaparkoval, vypnul motor a zůstal sedět v autě. Marika se na něj udiveně podívala. David se pootočil k ní, nadechl se, že něco řekne, ale pak si to rozmyslel. Marika to viděla a zeptala se: „Cos chtěl říct?“ „Raději se neptej.“ „Chtěla bych to vědět, i když se mi to asi nebude líbit, viď?“ David se pousmál, ale pak zvážněl a promluvil: „Ty víš, co k Tobě cítím a kdybych někdy udělal něco, co by se Ti nelíbilo, řekni mi to. Nemůžu říct, že vím, co prožíváš, protože já to nezažil, ale chtěl bych, abys o svých problémech a pocitech se mnou mluvila, pak se Ti nebudou zdát tak hrozný. Mluv o svých bolestech, pak budou menší. Slíbíš mi to?“ Marika odvrátila hlavu a podívala se z okénka. David ji položil ruku na rameno a Marika se na něj podívala. „Slíbíš mi to?“ zopakoval otázku naléhavějším tónem. Marika přikývla a po chvilce dodala: „Ale dej mi čas. Přijela jsem sem, abych se odreagovala, tak mě nenuť, abych myslela na to, co nechci. Teď se chci porozhlédnout po Praze, zjistit, co se tu děje, vidět Tvá oblíbená místa. Až budu dost silná na to, abych Ti řekla, jak se cítím, jaké mám pocity, tak se to dozvíš, ano? Spokojený?“ Tentokrát přikývl David. Pak oba vystoupili z auta. David vzal tašky z kufru auta a nesl je do domu. Marika šla za ním. Zanesl její věci do svého pokoje a provedl ji znovu domem. „Tady je kuchyň, tam obývák, tohle mámina ložnice a tady bráchův a teď i můj pokoj.“ Otevřel dveře a dodal: „A tady se fláká můj bráška Michal.“ Marika uviděla kluka, mladšího než David, se sluchátky na uších. David přešel pokoj a šťouchl do bráchy. Ten se na něj podíval, uviděl Mariku a sundal sluchátka.: „Ahoj brácha, tak už se jdeš nastěhovat ke mně?“ Pak se  otočil na Mariku: “Ahoj, já jsem Michal, ty budeš Marika, brácha mi říkal…“ „Co Ti o mě říkal?“ zeptala se. „Že tu budeš 14 dní a že se nastěhuje ke mně, abys měla soukromí.“ „Hm.., nevadí Ti, že tu budu? Že budeš mít Davida, kvůli mně, nastěhovanýho u sebe?“ „Ani ne, dlouho jsme bydleli v jednom pokoji, tak budeme vzpomínat, co Davide?“ „No jo, bráško…“ usmál se David. Blížil se večer a Marika vytáhla z tašek jen pár věcí. Zbytek nechala na ráno. David zaklepal na dveře svého bývalého pokoje a když se ozvalo „Dále“, vešel. Rozhlédl se a viděl, jak se, několika jejími věcmi, pokoj změnil. Marika stála u obrazu, na kterém byla ona. Stála u zvětšeniny své fotky. „Měl jsem ho sundat, měl být mým tajemstvím..“ omlouval se. „Ne, nech ho tady, líbí se mi.“ „Vlastně jsem Ti přišel dát dobrou noc a chtěl jsem se jít k bráškovi do pokoje koukat na telku.“ „Zůstaň tady a koukej se tu..“ „Nebudu Ti tu překážet?“ „Proč? Tohle je Tvůj pokoj.“ „Já vím, ale teď ho okupuješ ty, takže…“ řekl David a rozhodil rukama. „Nebudem se hádat, čí je to teď pokoj.. Nerada zůstávám sama a budu ráda, když zůstaneš.“ „Tak jo..“ Sedl si na pohovku a ovládačem zapnul televizi. Marika si vzala svůj polštářek ve tvaru sluníčka, opřela ho o Davidovo nohu a lehla si na něj. David položil ruku na její rameno a oba sledovali program. Asi po hodině, kdy ani jeden z nich nepromluvil, si David všiml, že Marika usnula. Chvilku ji pozoroval a uvědomil si, že se usmívá. Opatrně vstal, aby ji nevzbudil, vypnul televizi, vzal deku a Mariku přikryl. Ještě ji políbil na tvář a odešel. Ráno se Marika vzbudila a její první pohled padl na prázdnou postel. Rozhlédla se a uvědomila si, že spí na pohovce, odkud se včera večer dívala s Davidem na televizi. Protáhla se a sedla si na pohovce. Vzápětí se ozvalo zaklepání na dveře. Marika zavolala „Dále“ a do pokoje vstoupil David s podnosem: „Ahoj, už vstáváš?“ „Skoro, před chviličkou jsem se vzbudila. Co to neseš?“ „To je Tvá snídaně, dáš si?“ „A co tam máš?“ David se zamračil a jakoby přemýšlel, co to vlastně nese a řekl: „Čaj, čerstvé rohlíčky a máslo. Nebo sladké vdolečky. Tak, co to bude?“ Marika se znovu protáhla a odpověděla: „Tak to si dám ty vdolečky, ty můžu. A co takhle džus? Nebyl by?“ „Podle Vašeho přání, veličenstvo“ řekl a usmál se. Dal jí do ruky talířek a vyšel z pokoje, aby se vzápětí vrátil se sklenkou džusu v jedné ruce a v druhé nesl růžovou růžičku v malé vázičce. Marika se dívala udiveně a řekla: „Neříkej mi veličenstvo, ano? A díky za snídani, překvapils mě.“ „Nemáš zač, a tady jedna pozornost.“ „Od Tebe?“ „Bohužel ne, to nechala na stole máma, aby Tvůj pokoj vypadal lépe než můj“ řekl a usmál se. „Tak to jo.. a co plánuješ na dnešek za program?“ zamumlala Marika s plnou pusou a dodala: „Ty vdolečky jsou perfektní.“ „Ale moc si na snídani do postele nezvykej, dneska to byla vyjímka a navíc taky připravená od mámy, víš?“ řekl poťouchle David a dodal: „Dneska Ti ukážu jedno místo, kam chodím, jak jen mám čas, ale mám to tam strašně rád. Ale víc neřeknu, překvapení..“ „A co si mám vzít na sebe?“ „Na cestu něco normálního a tam budeš potřebovat asi rifle, botasky a nějakou mikinu, ale nic nového, aby sis to nezničila, kdybys spadla.“ „Co budem dělat? Co na mě chystáš?“ zhrozila se se smíchem Marika. „Neřeknu, překvapení..“ zdůraznil David. „No dobrá, dám na Tebe, protože nevím, co mě čeká“ ještě dodala. David odešel a Marika se oblékla do šatů. Potom vzala batoh a strčila do něj potřebné věci. Po té vyšla z pokoje a uviděla Michala, jak sedí na schodech. „Čau, co ty tady?“ „David mi řekl, kam jedete, tak jedu s Váma, ale mám zakázáno říct Ti, kam to bude. Že to máš jako překvápko.“ řekl. „Prozraď mi to, David se to nedozví,“ žadonila, ale v tom ucítila ruku na rameni a otočila se. Za ní stál David a tvářil se přísně, ale oči se smály: „Teda takhle ukecávat bráchu, aby mě práskl, to se nedělá..“ „Jen jsem trošku zvědavá, no“ usmála se. David ji chytil kolem ramen a řekl: „Tak jdem, ne?“ Michal vstal, sešel schody, za ním sešla Marika a potom David. Když Marika udělala první krok, Davidova ruka jí sklouzla z ramen. Vyšli před dům, David vytáhl klíče a odemkl auto. „My jedeme autem?“ podivila se Marika. „Potřebuju Ti zavázat oči, abys nic neviděla a to by šlo těžko, kdybychom šli pěšky nebo jeli tramvají, no. Je to jednoduchý..“ podal David vysvětlení. Sedli si do auta a David podal Michalovi, který seděl vzadu, šátek. Ten si ho vzal a zavázal Marice oči. Pak David nastartoval a Marika cítila, jak se auto rozjelo. Projeli Prahou a vyjeli z ní. Když zastavili, sáhla Marika po šátku, ale David ji ruku zastavil. „Ještě ne“ řekl. Marika vystoupila a David ji chytil za ruku: „Neboj se a pojď!“ Marika se nechala vést. Chvíli šli ještě po silnici a potom Marika ucítila koně. Začala mít podezření, kam asi jdou, protože si vzpomněla na fotky koní, které má David v pokoji. Když konečně zastavili, Michal sundal Marice šátek z očí a ona před sebou uviděla stání a v něm nádherného koně žluté barvy. David jí řekl, že tomuto typu zbarvení se říká palomino. A kůň před ní je kobylka jménem Colombina, ale všichni jí říkají Palm, podle barvy její srsti. „Proč jsme tady?“ zeptala se s poťouchlým úsměvem. „A proč jel Michal s náma?“ Michal namítl: „Máme s bráchou málo společných koníčků a tohle je ten jeden z nich. Mám tady kamarády a rád jezdím.“ „My budeme jezdit na koni?“ podivila se Marika. „A proč ne? Snad se nebojíš?“ smál se David. „Jen se ptám“ podotkla Marika a záhadně se usmála. Michal se od nich odpojil a zmizel někde ve stáji. David ji provedl stájí a ukázal jí zdejší koně. Pak zastavili u stání s bílým koněm. David k němu vešel a pohladil ho po krku: „Ahoj malá, stýskalo se Ti?“ Marika se dívala, jak láskyplně jezdí jeho ruce po liniích koňského těla a pak si přečetla jméno – San Claire. David jakoby na Mariku na chvíli zapomněl. Věnoval se kobylce a povídal si s ní. Pak se obrátil k Marice a řekl: „Promiň, mám ji strašně rád a jezdím sem za ní, jak jen můžu. Je totiž moje, stejně jako Colombina. Asi Tě napadá, kde jsem vzal peníze na koně, na jejich ustájení a krmení. Mám peníze od táty. S mámou se před pěti lety rozvedli a táta se odstěhoval do Německa. Založil tam vlastní firmu a vyšlo mu to. Dost vydělává a posílá nám peníze. S bráchou dostáváme kapesné, on za rok, až mu bude osmnáct, dostane, stejně jako já v devatenácti, 100 000 Kč. Já za ně koupil tyhle dvě kobylky, když to byly ročkové. Táta o nich ví a posílá mi peníze na výdaje s nimi spojené, vlastně to platí on. Chtěl bych Ti ukázat okolí. Nejdřív je obě vyhřebelcuju, pak je osedlám a nasadím jim uzdy. Pak můžeme vyrazit.“ „Hele, věnuj se tomuhle svýmu bílýmu pokladu, já jdu za tou druhou kráskou. Jen mi tam přines její sedlo a uzdu, ano?“ řekla Marika. „Ty umíš zacházet s koněm? A jezdit na něm?“ podivil se David. „Trochu“ řekla a šla za Colombinou. Vešla k ní do boxu a pohladila ji po nose a pak po krku. Potom vytáhla kartáč a hřbílko a dala se do práce. Docela zapomněla na čas, když jí čistila a povídala si s ní. Vyrušil ji až David, když přinesl uzdu a sedlo. Pohledem sjel koně a pak Mariku a řekl: „Měla by ses převlíknout.“ „No jo, kde můžu?“ zeptala se. „Projdi stájí a na konci je kancelář, tam se převlíkni“ ukázal David rukou směr. „Jo, dík“ řekla, popadla batoh a rozběhla se ke kanceláři. Rychle se převlékla a když se vrátila, byly obě kobylky připravené k vyjížďce. David pomohl Marice do sedla a taky se do něj vyšvihl. Natáhl se po uzdě Palm, ale Marika ji pobídla do kroku. Tím se vyhnula natažené ruce a Davida předjela. David pobídl San a Mariku dojel: „Kde ses naučila zacházet s koněm a jezdit?“ „Jako malá, no vlastně malá ne, asi od čtrnácti let jsem chodila do jezdeckého oddílu a tam se to naučila. Ale už jsem na koni tak tři, možná čtyři roky neseděla, takže omluv nějaké ty chyby..“ usmála se. David ji pozoroval: „Jde Ti to.“ Mezitím dojeli na lesní cestu a David zastavil. Protože jel první, otočil se a zeptal se: „Když Ti to tak jde, nechceš zkusit San?“ „No jasně, sem s ní..“ usmála se Marika a seskočila ze sedla. David taky sesedl a vyměnili si koně. David zase pomohl Marice do sedla a pak nasedl sám. Marika kobylku pobídla a ta se dala krokem do pohybu. David nemohl spustit oči z těch dvou, které měl rád. Palm šla poslušně za San. Davidovi se obrázek těch dvou hrozně líbil. Ta souhra, která mezi nimi panovala, ho ohromovala. Nenápadně vytáhl foťák a začal fotit. Stačil udělat dvě fotky, než si toho Marika všimla. „Co to děláš? To není fér,“ vykřikla a pobídla San do klusu. O chviličku později do cvalu. Překvapený David koukal, jak se Marika vzdaluje a rychle pobídl Palm do cvalu, aby ji dohonil. Palm se rozběhla a brzy běžela vedle San. Marika si vychutnávala projížďku. Teď se taky Davidovi povedlo udělat několik snímků. Když dojeli na louku u lesa, Marika San zastavila. Rozhlédla se kolem sebe a řekla Davidovi, který právě dorazil: „Tohle je nádhera. Nejen projížďka, i vyhlídka. Nevím, jak to uděláš další dny, mám totiž pocit, že není nic hezčího než jezdit na koni.“ „Já vím, říká se, to nejlepší na konec, ale mohl jsem nechat tohle až na poslední den? Určitě ne, na tom se shodnem, viď?“ zeptal se. Marika beze slov přikývla. David se po ní ohlédl a viděl, jak se zasněně dívá do krajiny. Sáhl po foťáku a několikrát zmáčkl spoušť, protože tomu nemohl odolat. Potom oba sesedli a David si vyfotil Mariku s oběma kobylkami. Když tam spolu tak seděli, uviděli Michala na krásném hnědákovi, jak doprovází blonďatou krásku na černém koni: „To je Janka, byla naší sousedkou v paneláku, než jsme se přestěhovali. To ona nás přivedla ke koním. Nejdřív bráchu, pak mě. Ten kůň, na kterém jede, je její. Toho černého hřebečka jí dal její táta k 15. narozeninám. Teď je jí sedmnáct, stejně jako Michalovi. Je o 5 měsíců mladší než bráška, teď někdy měla narozky.“ „Jak Vás nalákala do stájí?“ „Ještě než měla vlastního koně, chodila sem a půjčovala si nějakého odsud. Co vím, tak jezdí odmalička, takže to s koňmi umí a s bráškou taky, jak vidíš. Jednou přijela na koni před náš panelák a my jsme ji viděli. Něco doma potřebovala a dala nám za úkol koně pohlídat. My dva jsme z něj byli na větvi a když se Janka vrátila a nasedla, zeptali jsme se jí, odkud ho má a čí je. Všechno nám řekla a pak nám nabídla, ať jedeme s ní. Že s ním musí zpátky. Tak jsem pomohl bráškovi do sedla za Janku a sám jsem šel pěšky vedle koně. Když jsme dorazili do stájí, Janka nám je celé ukázala a Michal tomu okamžitě propadl. Mě to trvalo skoro rok. Pak jsem tomu propadl taky. Od té doby jezdíme oba. Michal obvykle jezdí na Palm, ale dneska jsem ho požádal, aby Ti jí přenechal,“ dovyprávěl David. Během řeči položil svou ruku na její a teď ji jemně stiskl. Ještě chvíli seděli a povídali si. Pak k nim přišla San a nosem šťouchla do Davida. „No jo, malá, už pojedem. Ráda běháš, viď, krásko“ řekl David, když se zvedal. Potom pohladil San po chřípí. Marika se taky zvedla, vzala otěže Palm a nasedla. „Měla jsi San, ty už jí nechceš?“ zeptal se David. „Máš jí rád a hodně, tak si jí užívej“ odpověděla. Pobídla Palm a ta se rozběhla. „Počkej na mě“ zavolal David, nasedl na San a taky ji pobídl do cvalu a snažil se Mariku dohnat. Přesto byla u stáje dřív. Když k ní přijel i David, viděl Mariku, jak se baví s Michalem a Jankou. Všichni tři seděli na koních. David zastavil a opět udělal několik snímků. Pak podal foťák Michalovi a chtěl, aby vyfotil jeho s Marikou dohromady. Potom chytil Mariku kolem pasu a přetáhl ji k sobě na San. Janka chytla Palm za uzdu a pohlídala ji. Michal udělal několik fotek a vrátil foťák Davidovi. Ten ho strčil do ruky Marice, vzal od Janky otěže Palm a pobídl San do kroku. Pomalu šla ke stáji. Marika seděla před Davidem a povídali si: „Díky za hezký den. Byla to nádherná projížďka.“ „Nemáš zač, víš, že bych pro Tebe udělal všechno, chtěl jsem Tě rozptýlil a to se mi, myslím, podařilo. Mám z toho radost.“ „Já taky, je mi nádherně. Krásně jsem se uvolnila a odreagovala.“ David zastavil San, Marika sklouzla ze sedla a hned sesedl i David. Marika vzala Palm za otěže a odvedla jí do jejího boxu. Tam jí sundala sedlo a uzdu a nasadila jí ohlávku. Přivázala ji a začala Palm hřebelcovat. To samé udělal David se San. Když byly obě kobylky spokojené, sedli si David s Marikou před stáj a čekali, až se znovu objeví Michal. Vrátil se za půl hodiny. Také on zavedl koně do stáje a předal ho jednomu z chlapců, kteří se o koně starali. Vyšel ven a hned se zeptal: „Mariko, kde máš ty hezký šaty, ve kterých jsi přijela sem?“ „No jo vlastně, batoh. Je v kanceláři, skočím si pro něj a převlíknu se, počkejte na mě.“ „Nespěchej“ poznamenal David. Marika za chvilku přišla. Kluci se stačili zatím rozloučit s lidmi ze stáje a všichni tři šli k autu. David odemkl a nastoupili. Když dorazili domu, máma akorát chystala večeři, tak se najedli. Marika poděkovala za večeři a odešla do pokoje. David přišel chvilku za ní a našel jí, jak stojí u okna a dívá se ven. Stoupl si za ní a objal ji kolem pasu a zeptal se: „Na co myslíš?“ „Neptej se a nechtěj to vědět, aspoň prozatím. Vím, co jsem Ti slíbila, ale potřebuju čas, abych si utřídila myšlenky. Asi se už opakuju, viď?“ „I kdyby, to nevadí. Tobě dokážu odpustit všechno.“ David se sklonil a políbil Mariku na holé rameno. „Trochu jsem přemýšlela, co bylo a co bude dál. Nedokážu na něj tak rychle zapomenout a stále ho mám ráda, chybí mi. Tohle asi neslyšíš moc rád, že jo, ale je to tak. Nedokážu s tím bojovat.. Dneska při té projížďce jsem zapomněla na všechno. Úplně jsem vypadla z těch starostí, které mě zahrnuly a obklopily. Děkuju za dnešní den, byl nádherný..“ „A došla jsi k nějakému závěru?“ zeptal se David s úzkostí v hlase. „Určitě by chtěl, abych byla šťastná a to, ve Tvé blízkosti, já jsem. Jsem šťastná, když jsem s Tebou, ale nemůžu říct, jestli Tě mám jen ráda nebo jestli Tě miluju. Prostě je mi s Tebou dobře, ale nemůžu s Tebou začít chodit, není to ani měsíc, co zemřel. Nejen kvůli němu, ale i jeho rodičům, mým rodičům a lidem vůbec. Kdo ví, co by tomu řekli. Třeba, že jsem ho neměla moc ráda, když už mám dalšího přítele. Nebo, že jsem s ním byla jen kvůli penězům. Lidé si toho vymyslí hodně. Tam, kde to nikdo neví, to asi nevadí, myslím držení se za ruku nebo polibek. Ale budu ráda, když Tě budu mít vedle sebe, prozatím jako velmi dobrého kamaráda. Souhlasíš?“ David stál celou dobu, co mluvila, za ní. Teď se otočil a sedl si do křesla, které stálo kousek od okna a promluvil: „Víš, takhle jsem o tom všem nepřemýšlel. Šlo mi jen o Tebe a Tvou pozornost. Když myslíš, že potřebuješ čas, tak Ti ho dám. Tobě i ostatním. Nebudeš mi ale, doufám, bránit, když Ti budu chtít sem tam dát pusu. Že ne, prosím…“ Jeho hlas se měnil, zesmutněl. Marika se otočila od okna a stoupla si před Davida, který zvedl hlavu a podíval se jí do očí. „Nebudu“ zašeptala. David se zvedl, políbil Mariku a pošeptal ji do ouška: „Děkuju, dobrou noc a krásně se vyspi.“ Marika měla sucho v ústech a nemohla promluvit, proto jen přikývla. David prošel pokojem. Otevřel dveře, znovu se podíval Marice do očí. Okamžik, který trval jen několik vteřin, se těm dvěma zdál nekonečně dlouhý. Marika potom sklopila oči a vzápětí uslyšela klapnutí dveří, jak David odešel a zavřel je. Marika dlouho stála na jednom místě a v hlavě měla kolotoč. Najednou se rozhodla. Přešla ke dveřím, vyšla na chodbu a zaklepala na dveře Michalova pokoje. Nic se nedělo. Zaklepala podruhé a když nic neslyšela, otevřela opatrně dveře. Pokoj však byl prázdný. Sešla schody a uslyšely z kuchyně hlasy. Zaklepala na dveře a vstoupila. V kuchyni seděla Davidova máma a nějaká návštěva. „Dobrý večer, promiňte, že Vás ruším, ale nevíte, kde je David? V Michalově pokoji není a já bych s ním potřebovala mluvit“ omluvila a zeptala se Marika. „Šel s Michalem na zahradu, mají tam v rohu houpací sítě, kde tráví čas. Projdi chodbou do obýváku a tam si otevři skleněné dveře. Na zahradu už potom trefíš“ vysvětlila jí jejich máma. „Děkuju“ poděkovala Marika. Zařídila se podle rady a dostala se do nádherné, udržované zahrady. Vstoupila na trávník, udělala dva kroky a pak si sundala sandálky. Chladivá tráva ji polechtala na chodidlech a kotnících a Marika se vydala hlouběji do zahrady. Najednou zaslechla hlasy kluků: „Davide!“ zavolala. Hlasy umlkly a David se vynořil zpoza hradby stromků. „Děje se něco, že mě hledáš?“ zeptal se starostlivě. „Nic se neděje, jen bych s Tebou chtěla ještě mluvit, jestli máš na mě čas.“ řekla Marika. „Na Tebe vždycky“ usmál se a dodal: „Počkej chviličku.“ Zmizel zase za stromky a Marika uslyšela tlumený hovor, ze kterého nerozuměla ani slůvko. Za chvilku se vynořili oba dva a Marika se na Michala omluvně usmála a řekla: „Promiň, že Tě takhle obtěžuju..“ Michal nad tím jen mávl rukou. David ji potom vzal za ruku a odvedl ji do svého a Michalovo zeleného království. Marika se rozhlédla a sedla si do jedné ze sítí. David si sedl na bobek před ní a vyzval ji: „Tak povídej!“ Marika seděla a dívala se do země. David vzal její ruku do své a políbil ji do dlaně. Marika se nadechla a začala: „Jestli chceš, tak můžeš spát se mnou v pokoji. Nerada teď zůstávám sama..“ „A co chceš ty?“ zeptal se s nadějí v hlase. „Budu ráda, když tam se mnou budeš“ přiznala. „Ale budeš spát v posteli a já si ustelu na pohovce, ano?“ umínil si David. Marika se usmála: „Jak myslíš..“ Lehla si potom do sítě a nechala se houpat. David pak navrhl, že by už mohli jít spát a Marika souhlasila. V pokoji se převlékla, vklouzla do postele a okamžitě usnula. David také. Následujících 14 dní proběhlo v pohodě a Marika se podrobněji seznámila s Prahou. David jí ukázal památky, bral ji do kina a do divadla a prozradil jí svá oblíbená místa. Přišel čas, kdy se měla vrátit domu a ačkoli rodiče milovala, vůbec se jí z Prahy nechtělo. Často přemýšlela, jestli by mohla v Praze zůstat natrvalo, ale musela si nejdřív promluvit s rodiči. David neměl o jejích myšlenkách a plánech ani ponětí. Celých 14 dní, kdy měl Mariku vedle sebe, raději nemyslel na dobu, až odjede. Ale teď se tím zabývat musel, protože zítra měla Marika odjet. Byl z toho smutný. V den odjezdu se Marika vzbudila brzy. Dlouho ležela v posteli bez hnutí a přemýšlela, jak říct doma, že chce zůstat žít v Praze. Když konečně otočila hlavu, zjistila, že ji David pozoruje. „Ahoj“ pozdravila ho. „Čauky, zdálo se mi o Tobě, o tom, že zůstáváš v Praze a se mnou“ odpověděl ji. Chtěla mu říct, co chce udělat, ale rozmyslela si to. Nejdřív to musí probrat s rodiči. Potom vstali, David sešel do kuchyně a Marika začala balit. Když skončila, sešla také do kuchyně. David zatím připravil snídani. Marika se najedla a řekla: „Díky za snídani, Davide, bude mi tohle všechno chybět“ a objala ho. Zase se ji v očích objevili slzy. Ale tentokrát za to nemohly smutné vzpomínky, ale lítost. Z rozloučení s Prahou a odloučení od Davida. David ji potom odvezl na autobus. Stáli před autobusem a David ji držel okolo pasu, sledoval ji. Otočila se k němu a sama ho políbila. David se pokusil prolomit ledy a vyšlo mu to. Začali se líbat. David se nemohl toho pocitu nabažit a nechtěl ji pustit. Ona však musela odjet. „Budeš mi chybět, vždycky budeš mít u mě v pokoji místo. A mám Tě pozdravovat od mámy a brášky. Dojeď v pořádku a napiš mi. Zavolám. Zatím ahoj..“ řekl David. Marika se usmála a se slzami v očích odpověděla: „Taky mi budeš chybět, všechno tady.. Určitě napíšu.. Ahoj.“ Nastoupila do autobusu, sedla si na sedačku a podívala se ven. David stál na obvyklém místě. A jako vždy se opíral o zábradlí. Zasmála se a po tvářích jí začali téct slzy. Autobus nastartoval a pomalu se rozjel, když Marika zašeptala: „Miluju Tě, Davide!“ David ji viděl, usmál se, protože jí porozuměl, a přikývl. O pár sekund později jí přišla zpráva na mobil: „Taky Tě miluju. D.“ Marika se nad telefonem smála a brečela zároveň. Když dorazila do svého rodného města, čekal na ni na autobusovém nádraží táta s autem. Marika se překvapeně usmála, objala ho a zeptala se: „Kde se tu bereš? Jak víš, že jedu tímhle autobusem?“ Táta se taky usmál: „Volal David.“ „Aha“ poznamenala Marika a její myšlenky se vrátily zpět do Prahy. Doma ji uvítala máma: „Jak ses měla?“ „Skvěle, David mi ukázal Prahu, všechny její zákoutí, byli jsme si zajezdit na koních.. Ale já mám jiný problém, mami“ řekla Marika. „Jaký?“ „Chtěla bych se do Prahy přestěhovat. Najít si práci, dodělat školu a zůstat tam nastálo.“ Konečně je to venku, pomyslela si Marika. „Proč? Kvůli Davidovi?“ zvýšila máma hlas. „Jo taky, ale to není jediný důvod. Mami, rozhlídni se tady. Kde tu seženu odpovídající práci, až skončím školu? A taky kvůli Jirkovi, všechno mi ho tady připomíná. Budu se zase trápit vzpomínkami, pořád sedět doma a myslet na něj. David s Michalem mi to nedovolí, vždycky mě nějak zaměstnají, zabaví, najdou mi program..“ „Kdo je Michal?“ zareagovala máma. „Davidův mladší brácha“ vysvětlila Marika. „Je mezi Vámi pět let rozdílu, to Ti nevadí?“ „Já nevím, mami. Kdyby byl starší on, bylo by to v pořádku? Proč? Nejdřív jsem o tom chtěla mluvit s Váma. I když jsem plnoletá. Ani David to neví, ale už jsem mluvila s jeho mámou, jestli bych u nich mohla bydlet než si najdu svůj byt, pokud bych chtěla a rozhodla se být v Praze. Ona souhlasila. A David proti nebude, to vím.“ Když domluvila, vešel její otec do místnosti. „Chce se přestěhovat do Prahy“ informovala ho hned máma. Otec se posadil a řekl: „Po pravdě jsem něco takového čekal, když jsem Tě viděl v jaké náladě ses vrátila“ mluvil k Marice „a změna prostředí by Ti, podle mého názoru, prospěla.“ Otočil se k manželce a dodal: „A ty jí bráníš? Proč? Vždyť tady má spoustu smutných vzpomínek. Chceš, aby zase seděla celé dny v pokoji, vzpomínala a brečela? Bude se tam mít dobře, o tom jsem přesvědčen. David to taky říkal.“ Marika se vrhla otci kolem krku: „Díky, tati. Myslela jsem, že hlavně ty budeš proti tomu.“ Trochu se odtáhla, upřeně se na něj podívala a i když se její oči smály, zeptala se přísně: „Co ještě říkal David?“ Táta se usmál a povídal: „Volal chvilku potom, cos odjela z Prahy. V podstatě mi řekl to samé, co já teď Vám, Tobě a mamince. Asi mu na Tobě záleží a chce, abys byla šťastná.“ Marika dala tátovi pusu na tvář a znovu ho objala. Pak se otočila na mámu a zaprosila: „Mami.“ „Co mám s Tebou dělat..“ rezignovala její matka. „Ale pozveš Davida k nám, ať ho poznám trochu víc“ dodala. „Bezva, jdu mu hned zavolat“ zvedla se Marika a odešla do svého pokoje. Hned se zase vrátila: „Děkuju..“ „Děláme dobře?“ zeptala se máma, když osaměli. „Děláme teď to nejlepší, pro ní. Ona tu nechce zůstat“ odpověděl otec. „Trápila by se, kdybychom ji nutili tu zůstat, víš?“ Máma přikývla. Mezitím už Marika telefonovala Davidovi: „Mám pro Tebe překvapení. Máma souhlasila a já se můžu přestěhovat do Prahy. Mluvila jsem s Tvou mámou a dohodla se s ní, že můžu u Vás bydlet, dokud si nenajdu vlastní byt. Jsem ohromně šťastná. Jo a máma chce, abys přijel a chvíli tu zůstal. Ale tady u nás budeme muset skrývat, co k sobě cítíme. Chápeš to? Kdy budeš moci přijet? Dneska? Středa. V pátek? Perfektní. Už se těším. Ahoj.“ Když to David uslyšel, rozbušilo se mu srdce a nebyl schopný slova. Měl nevýslovnou radost. Splnila mu jeho tajné přání a ani o tom nevěděla. Marika vypnula telefon a šla rodičům oznámit, že David přijede za dva dny. David také vypnul mobil a nemohl se ani pohnout. Nejdřív musel strávit tu radostnou novinku. V hlavě mu běhala jediná myšlenka: Marika se stěhuje do Prahy, k němu. Potom se zvedl a šel si promluvit s mámou. Ta mu potvrdila, že s ní Marika mluvila a na čem se dohodli. David mámu objal a utekl ven, do kouta zahrady. Lehl si do sítě a nechal volnost svým představám. Zbytek dne i den následující prožil David jako ve snu. V pátek po obědě naházel pár věcí do tašky a, protože dostal od mámy své vlastní auto, jel za Marikou autem. Když zastavil a vystoupil, viděl, jak se otevírají dveře a z nich vyšla Marika. Měla na sobě kraťoučkou sukýnku a bílé tričko na ramínka. Padla Davidovi kolem krku a dala mu pusu na tvář. „Ahoj" řekla. „Jsem rád, že jsem s Tebou, hrozně Ti to sluší, víš to?“ usmál se David. „Dík“ zašeptala. Pak se otočila a pozvala Davida dál. David se pozdravil s jejími rodiči a Marika ho zavedla do pokoje. Když vešli do pokoje a Marika zavřela dveře, pustil David tašku na zem, chytil Mariku v pase, přitáhl si ji k sobě a začal jí líbat. Marika mu nevzdorovala a oplácela mu to. Po chvilce však znejistěla a přestala. „Co se děje?“ zeptal se David udiveně. Marika uhnula pohledem: „Tady ne, mám trochu strach. Co kdyby vešli rodiče, víš?“ „Aha a co chystáš na večer a další dny?“ skryl zklamání do otázky David. „Můžu Ti ukázat město, ale tady nic zajímavého není“ řekla. „Chtěla bych odsud co nejdříve odjet. Zdržuje mě tu jen to, že jsem slíbila mámě, že tu chvíli zůstaneš. Dohodla jsem se s ní na víkendu, ale jestli chceš zůstat dýl, tak to nebude problém, je to na Tobě“ vychrlila za sebe. „Myslím, že ten víkend stačí, ty stejně budeš pořád jako na trní, viď?“ usmál se a políbil ji do vlasů. Najednou něco zaškrábalo na dveře. David se udiveně podíval na Mariku, přešel ke dveřím a otevřel je. Do pokoje vběhl malý psík. „Ahoj Jessy, kde ses zas toulal?“ ozvala se Marika. Sedla si na bobek a psík k ní okamžitě přiběhl. Marika ho vzala do náruče, otočila se k Davidovi a řekla: „Tady Ti, Jessy, představuju Davida. A Tobě, Davide, představuju Jessyho. Je můj, loni jsem si ho vzala z útulku. Je to čistokrevná čivava. Jeho majitelka musela do domova důchodců a nemohla si vzít tohle zlatíčko s sebou. Beru ho s sebou do Prahy, Tvá máma o něm ví a souhlasí s tím, že si ho můžu vzít k Vám.“ Pak zvážněla a zeptala se: „Nevadí Ti to?“ David ji chvíli pozoroval a potom řekl: „Jak tak na něj koukám, patří k Tobě. Nevadí mi to. Ale jsi samé překvapení. Co mi ještě skrýváš?“ zeptal se s úsměvem na rtech. Marika se zamyslela, pak se usmála a poznamenala: „Mimo mrtvoly ve sklepě a kradených diamantů na půdě, myslím, že už nic.“ Pak se začala smát a David se k ní přidal. Víkend uběhl. V pondělí ráno nanosila Marika do Davidova auta nějaké své věci, Jessyho pelíšek a tašky s oblečením. Potom se rozloučila s rodiči, všichni tři nasedli do auta a jeli do Prahy. Cestou domu se David rozpovídal: „Budeš mít svůj pokoj. Máma na tom trvala. Řekla mi, že je jí jedno, co děláme o prázdninách, ale až začne škola, tak se budeme oba potřebovat učit a navzájem bychom se rušili. V patře, vedle mého pokoje, je ještě jeden. Byl sice jen částečně zařízený, ale máma slíbila, že než přijedeš, sežene tam ještě nějaký nábytek. Jen televizi mít nebudeš, ale na tu můžeš chodit ke mně. Jsem rád, že Tě rodiče pustili.“ Marika se na něj usmála a pohladila ho po ruce. Přemýšlela: Vždycky si myslela, že bude ráda, až se bude od rodičů stěhovat, ale teď se tak necítila. Když dorazili do Prahy, Marika pustila Jessyho na zahradu a šla pomoci Davidovi nosit její věci. Když stáli v ´jejím´ pokoji, zeptala se: „Proč je tu o jeden pokoj navíc?“ Davidův hlas zesmutněl: „Mám ještě ségru. Je jí 14 let a žije s tátou v Německu. Máma si myslela, že se Pavla bude chtít vrátit, ale ona je raději tam. Ani sem nejezdí. Táta totiž za mnou a Michalem jezdí, ale Pavla nechce.“ Pak se obrátil na Mariku: „Tahle otázka mě trápila celý Tvůj pobyt tady a potom taky, můžu jí říct nahlas?“ Marika s vážnou tváří přikývla. „Když jsme se viděli naposled ve škole, měla jsi na ruce jeho prstýnek. Kde je teď? A budeš ho ještě nosit?“ Marika zavřela oči, na okamžik se usmála, ale pak ji úsměv z tváře zmizel: „Je doma, u mě doma. U mých rodičů doma. Už ho na prst nenavléknu, ani nikdo jiný to neudělá. Nikdy. Už napořád zůstane v krabičce.“ Najednou se do pokoje vřítil Jessy. „Kde se tu bereš, ty zvířátko moje?“ usmála se Marika. Pak se na schodech objevil Michal. „To je tvoje? Když jsem šel domu, štěkal na mě za plotem a já chvíli pochyboval, jestli stojím u správného domku. Na to, jak je mrňavej, tak hlídá dobře“ usmíval se. „Pak šel se mnou ke dveřím a když jsem je otevřel, vřítil se dovnitř a začal Tě hledat. Hezky systematicky, jednu místnost za druhou. Pak po schodech nahoru a našel si Tě..“ „Jo, to je moje a jmenuje se Jessy“ řekla Marika. Teprve teď se pořádně rozhlédla. Velká postel s nebesy, skříň, malé skříňky a poličky, všechno v jednom odstínu hnědé. Marice se barva zamlouvala. Začala vybalovat věci. Jessy se jí motal pod nohama a tak se rozhlédla, kam mu umístit jeho proutěný košík. Vedle stolu, v rohu, bylo přímo ideální místo pro jeho pelíšek. Marika ho tam postavila a Jessy se hned v něm uvelebil a usnul. A byl od něj klid. Marika vytahala na postel knížky, oblečení a ostatní věci. Pomalu to dávala na poličky a uklízela do skříněk. David ji s tím pomáhal. Když měli vše hotovo, řekl David: „A teď Tě zvu na kafe. Že nevíš kam?“ Marika vykouzlila na tváři úsměv a řekla: „Naše kavárna?“ David se usmál a kývl. „Ale tam jsme přes měsíc nebyli“ namítla. David odpověděl: „Tys tam nebyla přes měsíc, já jsem tam byl v den, kdy jsi odjela domu. A taky jsem byl u San a Palm. Skoro všude, kde jsme byli spolu.“ „Pojedem se pak na ně podívat?“ „Uvidíme, ani ne, jsi unavená z cesty. Necháme to na zítra. Chci být s Tebou sám.“ David vyšel z pokoje, Marika vytáhla Jessyho z pelechu, nasadila mu obojek a připnula si ho na vodítko. Pak vyběhli spolu z pokoje, před schody předběhli Davida a když už byli na schodech před ním, hodila Marika po něm úsměv: „Zdržuješ!“ Všichni v kavárně byli rádi, že je zase vidí a pustili Jessyho dovnitř. Jessy se choval vzorně a personál mu nosil jednu dobrůtku za druhou, až tomu musela Marika udělat přítrž. Pak požádala servírku o misku s vodou. Ta ji ochotně přinesla, Jessy ji vychlemtal a pak se natáhl na podlahu a usnul. Marika s Davidem zaplatili účet, Marika vzala Jessyho do náruče a odešli. V autě položila Jessyho na zadní sedadlo, kde hned zase usnul, David nastartoval a jeli domu. Strávili hezký večer u televize a pak šli spát. Ráno se Marika vzbudila a podívala se na Jessyho. Seděl v pelíšku a koukal na ní. Marika vstala, oblékla si tričko a kraťásky a šla pustit Jessyho na zahradu. Když se vracela, zaklepala na dveře Davidova pokoje. David otevřel a usmál se na ní. Potom řekl: „Běž se obléknout, dole v kuchyni se najíme a jedeme na koníčky..“ Marika namítla: „Chtěla jsem se teď jít projít, pojedem po obědě, ano?“ „Jak chceš, ale tys je včera večer chtěla vidět.“ „Já vím, ale ještě to chvilku vydržím“ usmála se. „Nechceš se jít projít se mnou? Beru Jessyho na jeho první procházku tady.“ „Bezva, tak jdem.“ Když se vrátili z procházky, chvíli všichni tři odpočívali, pak se naobědvali a jeli do stájí. Když tam dorazili, nechali Jessyho v autě a vydali se do stáje. Kobylky však ve svých boxech nebyli. David vzal Mariku za ruku a odvedl ji k autu. Odemkl ho, vzal Jessyho a zamířil směrem od stájí. Tam zahlédla Marika ohrady. Šla vedle Davida a vedla Jessyho na vodítku. Najednou ucítila Davidovu ruku kolem ramen, tak ho chytila kolem pasu a takhle šli k ohradám. Hned, jak k nim došli, zahlédla Marika Palm. David hvízdl a k hrazení se hned přihrnula San. Palm jí byla v patách. „Ahoj krásky, oni Vás dneska pustili do výběhu, co? Dneska jsme na Vás přišli jenom podívat. A seznámit, viď, Jessy“ promlouval ke koním David. Jessy napínal krk a očichával koním chřípí, které k němu natahovali. Bylo to komické, pes měl stejně velkou hlavu jako koně nos. Marika se najednou otočila na Davida: „Můžu si půjčit Palm? Chci se projet, prosím..“ zaprosila. David přikývl, došel pro uzdu a sedlo. Marika dala Palm uzdu, ale sedlo odmítla. David ji pomohl na koně. Marika se uvelebila na hřbetě koně a požádala Davida: „Podej mi, prosím Tě, Jessyho.“ „Cože?“ „Dej mi Jessyho. Chci zkusit jeho reakci na jízdu na koni.“ David se zasmál a když jí podal psa, řekl: „Víš, že jsi blázen?“ „Jistě, do Tebe“ řekla, vzala psa a pobídla Palm do kroku. Davidovi zasvítili oči a přebíral si v hlavě to, co mu Marika právě řekla. Pak se rozběhl pro druhou uzdu, nasadil ji San a rozjel se za Marikou. Za chvilku ji uviděl v dálce, jak pobídla Palm a ta se rozběhla. Zavolal na ní. Marika se ohlédla a pobídla kobylku do ještě rychlejšího tempa. David byl lepší jezdec a lépe znal terén, takže věděl, kde tato cesta končí. Zastavil San a stočil ji doleva do lesa. Projel jím a byl na konci cesty dřív než Marika. Když ho uviděla, přitáhla Palm uzdu, aby ji zpomalila a pak úplně zastavila. „Jsi nějaký rychlý, jak to? Palm je rychlejší a lepší, ale přesto jsem Ti neujela.“ „Znám to tady, zkratky a tak..“ „Hej.. ale to není fér“ usmála se. „Líbí se mi, když se směješ, jsi krásná.“ „Jedem raději zpátky, musíme domu“ řekla Marika. Otočila koně a rozjela se. Jessy celou dobu seděl před ní, jakoby tak sedával denně. Potom pustily kobylky zase do výběhu, uklidily uzdy a sedlo a odjeli. V autě ani jeden nepromluvil. Marika hlídala Jessyho a dívala se z okna ven. Když dorazili domu, Marika pustila Jessyho na zahradu a zůstala sedět v autě. David se chystal vystoupit, ale všiml si, že Marika sedí dál. Obešel auto, sedl si na bobek u jejích dveří a chytil ji za ruku: „Co se s Tebou děje? Vypadáš divně, není Ti nic?“ Marika se dívala před sebe a řekla: „Nic mi není, jsem v pořádku, jen všechno jde strašně rychle a já si musím zvyknout.“ „Ale vždyť na Tebe nikdo s ničím nespěchá. Máš na všechno tolik času, kolik si jen určíš, kolik sama chceš. Jen konec prázdnin, ten nám určila škola, bohužel“ zažertoval David nakonec. Marika se usmála, ale jen na krátkou chvíli. Pak její tvář zase zvážněla: „Já vím, že ty jsi ten poslední, který by na mě s něčím spěchal a do něčeho mě nutil. Tímhle si asi musí projít každý, kdo zažil to, co já. S tím se musím vypořádat sama.“ Marika vystoupila z auta, vešla do domu a tam se zavřela do pokoje. David si zatím hrál s Jessym. Ta malá uštěkaná hromádka chlupů ho uchvátila. Nikdy psa neměl a tak ho bavilo házet mu míček, tahat se s ním o jeho hračky a prát se s ním. Po dvou hodinách byl Jessy tak unavený, že sotva uviděl první koberec, lehl si na něj a usnul. David se nad ním usmál, vzal ho do rukou a vynesl po schodech nahoru. Tam zaťukal na dveře Maričina pokoje. Když Marika otevřela, viděl David, že má červené oči od pláče: „Přinesl jsem Ti Jessyho. Hráli jsme si spolu a on pak usnul pod schody. Je tak unavený, že se mu ani nechtělo do schodů.“ Pak se jí podíval do očí a vážným hlasem se zeptal: „Stalo se něco? Nějaká špatná zpráva? Něco doma?“ „Ne, nic se neděje. Jen mě přepadla lítost, to se občas stává. Dej mi čas a já budu zase na chvíli v pohodě“ usmála se Marika a dodala: „A díky za Jessyho..“ Vzala si ho od Davida a zavřela dveře. Položila psa do pelíšku, ten se zavrtěl, schoulil se do klubíčka a okamžitě usnul. Marika si sedla na postel a dívala se na Jessyho. A zase vzpomínky: Jak se byli podívat v útulku, jak si vybrali Jessyho, jak si ho odnášela v náručí, jak zkoumal zahradu a pak dům….. Potom si v duchu řekla: Nech toho, teď se věnuj přítomnosti a buď ráda tam, kde jsi. Večer šla Marika spát, aniž by se zajímala o televizi. Ráno se vzbudila, ale Jessy ještě spal a vstávat se mu nechtělo. Tak vstala sama, převlékla se, trochu se před zrcadlem upravila a šla se podívat na zahradu. Nechala pootevřené dveře pokoje, kdyby se Jessy probudil a chtěl ven. Malá dvířka na skleněných dveřích, určená pro kočku, mohl Jessy použít, aby se dostal ven. Byl vysoký jako kočka, možná menší. Marika prošla celou zahradu a pak se uvelebila v jedné ze sítí a usnula. Sluníčko, které příjemně hřálo, jí uspalo. David, mezitím co stála u zrcadla, odjel autem. Marika ho slyšela. Když Marika spala v síti, David se vrátil. Zaparkoval auto a vešel do domu. Věděl, že je Marika vzhůru, protože viděl její siluetu v okně pokoje. Vyběhl schody a zaklepal na dveře, i když byly pootevřené. Nikdo neodpověděl. David opatrně nakoukl do pokoje a zjistil, že je tam jen Jessy. Právě se protahoval a chystal se jít ven. David ho vzal s sebou a oba vešli do zahrady. Jessy proběhl všechny kouty a pak se připojil k Davidovi, který mířil k sítím v zahradě. Když tam došel, uviděl spící Mariku. Sedl si do druhé sítě, vzal Jessyho do ruky a začal si s ním potichu povídat. A zároveň sledoval Mariku. Ta, jakoby vytušila, že už není sama, se probudila. Otevřela oči a uviděla Davida s Jessym. Usmála se na ně a protáhla se. David promluvil první: „Už jsi v pořádku? Včera večer jsem nevěděl, co si mám myslet. Ani jsi se nezajímala o večeři nebo telku. Bál jsem se, žes začala litovat toho, že jsi se sem přestěhovala.“ Marika se na něj překvapeně podívala a překvapení bylo znát i v hlase, když odpovídala: „Litovat? To asi nikdy, jsem ráda, že jsem tady. Za včerejší večer se Ti omlouvám.“ „Něco jsem Ti přivezl, ale… nevím, jak na to bude reagovat Jessy. Já jsem to objednal hned, jak jsi mi řekla o stěhování a to jsem nevěděl, že máš Jessyho. A zrušit jsem to už nechtěl“ vysypal ze sebe David. „A co to je?“ „Pojď se podívat“ vyzval ji David. Zvedli se a přešli před dům, k zaparkovanému autu. David otevřel kufr, ale v něm byla jen velká krabice. Vyndal ji z kufru a položil ji na zem. „Otevři to!“ řekl. Marika opatrně otevřela víko a uvnitř byla klec s mládětem černobílého zakrslého králíčka s červenou mašličkou kolem krku. David klec vytáhl a postavil ji vedle krabice. Marika klec otevřela a králíčka vytáhla ven. Držela ho v náručí a sedla si do trávy. Jessy se hned přihrnul a začal očuchávat to stvořeníčko v paniččiných rukou. Marika ho nechala. Když Jessy zjistil, že to mrňavé klubíčko chlupů si s ním hrát nebude, sebral míček a odběhl k Davidovi. Ten mu míček několikrát hodil. Marika se začala s králíčkem mazlit, měl heboučkou srst. David ji z toho vytrhl svým hlasem, když promluvil: „Nechci Tě rušit, sluší vám to spolu. Podle člověka, od kterého jsem ho“ ukázal na králíka „kupoval, je to samička, takže máš za úkol vymyslet pro ni jméno“ dopověděl s úsměvem na rtech. „Bude to…… Amálka“ rozhodla Marika. „Proč Amálka?“ zeptal se David. Marika bez přemýšlení odpověděla: „Pamatuješ na ten večerníček ´O víle Amálce´?“ David přikývl. „Hrozně jsem ho měla ráda.“ „Tak pojď, dáme ji do Tvého pokoje“ řekl David a pomohl Marice vstát. Potom vzal klec a vešel do domu. Marika šla za ním s Amálkou v ruce. V pokoji se rozhlíželi, kam s klecí. Nakonec ji postavili na zem nedaleko okna. Marika dala Amálku do klece. David ještě přinesl tašku a Marika se nestačila divit. Vytáhl napáječku, malou keramickou misku a speciální krmení pro králíky. Pak vytáhl z kapsy ještě igelitový sáček s mrkví, vyndal ji a strčil ji do klece. Marika seděla na zemi, opřená o pelest postele a podívala se na Davida. David její pohled vycítil a otočil hlavu. Vstal od klece, zavřel dveře a sedl si těsně před Mariku. Chytil ji za ruce. Marika ho celou dobu sledovala a teď promluvila: „Děkuju, děláš všechno pro to, aby se mi tu nestýskalo a nic mi nechybělo. Hodně mě zaměstnáváš..“ Usmála se a chtěla dát Davidovi pusu na tvář. David na poslední chvíli hlavu otočil a jejich rty se setkali. David začal Mariku líbat a ta se nebránila. Začal ji hladit po těle a ona se pod jeho dotyky uvolnila. Navzájem si svlékli trička, David ji položil na zem a začali se mazlit. David jí stáhl z vlasů gumičku a pramen jejích vlasů mu dopadl na tvář. Najednou uslyšeli náraz a pak škrábání na dveře. Oba byli zmatení. Marika si natáhla tričko a pootevřela dveře. Tam však nikdo nestál a Marika se podívala na zem. Tam seděl Jessy. Marika vyprskla smíchy. Otevřela dveře víc a Jessy vešel dovnitř. Prošel okolo Davida a vlezl si do pelíšku. Lehl si a pozoroval Amálku. Marika už chtěla zavřít, když uslyšela Michala: „Naboural do dveří. Rozběhl se po chodbičce a nestačil zabrzdit. Měla bys ho prohlídnout, jestli mu něco není. A nevíš, kde je David?" David vyskočil ze země a rychle si natáhl tričko. Marika se nadechla k odpovědi, když ucítila ruku na rameni. David okolo ní prošel a ozval se: „Tady jsem, proč? Co je?“ „Máma Tě shání, máš jít dolů“ odpověděl Michal. „Už jdu“ a otočil se k Marice a zašeptal: „Za chvíli jsem zpátky.“ Marika zavřela dveře a David sešel schody. Zamířil do kuchyně. Marika si sedla na zem a zavolala Jessyho k sobě: „Pojď sem, mazlíčku. Ty neumíš brzdit, co?“ řekla něžným hlasem. Jessy k ní zvedl hlavičku. Marika ho vzala do ruky a prohmatala mu tlapky a žebra. Vše se zdálo v pořádku. Pak si ho posadila na klín a chtěla mu otevřít tlamu. Jessy jí hlavu vyškubl a uhýbal s ní. David se za chvíli vrátil. Nejdřív jí řekl, proč ho máma hledala: „Chtěla vědět, jak Ti je, protože nás včera viděla v autě, ale nechtěla se Tě ptát přímo, aby ses necítila špatně. Řekl jsem, že už jsi v pohodě. Nechtěla, abys měla pocit, že Tě hlídá.“ „Tvoje máma je skvělá, že mě tu vůbec nechá bydlet. Podrž Jessyho“ strčila mu psa do ruky „a drž ho pevně“ přikázala. David chytil Jessyho a Marika mu obratně otevřela tlamku. Uviděla krvavou dáseň a ulomený zub. „Musíme s ním k doktorovi, hned, má něco se zubem.“ „Vezmem ho k našemu veterináři, co k němu chodíme s kočkama.“ David šel pro auto. Marika vzala Jessyho, vodítko a obojek strčila do kapsy a sešla schody. David už nastartoval, Marika k němu nasedla a jeli. V čekárně seděli dva lidi. Jeden držel na vodítku ovčáka, druhému sedělo na klíně malé štěně pudlíka. Když vyšla asistentka a zeptala se, proč přišli, oba dva odpověděli, že na očkování. Marika za sebe vychrlila důvod návštěvy a sestra ji vzala přednostně. Doktor zuby prohlédl a usoudil, že bude muset zub vytrhnout. Dal Jessymu injekci s narkózou a než začala působit, vyřídil obě očkování. Jessy usnul a Marika ho předala sestře. Za hodinu ho dostala zpátky. Byl vzhůru, ale ještě na něm byly znát známky narkózy. Sestra jí řekla, že zub je venku a dáseň bude v pořádku. Marika poděkovala, zaplatila účet a zase jeli domu. V pokoji položila Jessyho do košíku a nechala spát. David si sedl do křesla a Marika si mu sedla na klín. „Máš se mnou jenom starosti, viď? Dík, žes mě tam odvezl a zůstal se mnou“ řekla. David se na ní podíval a po chvilce promluvil: „Já s Tebou zůstanu pořád.“ Marika se předklonila a políbila ho. David ji vzal do náručí a zvedl se z křesla. Otočil hlavu a podíval se na dveře. Když se přesvědčil, že jsou zavřené, přešel pokoj a položil Mariku doprostřed postele. Sám si lehl vedle ní na bok a hlavu si opřel o ruku. Druhou rukou pohladil Mariku po tváři. Z tváře mu sklouzla ruka na její rameno a potom jel dlaní a prsty dolů po ruce. Když se dostal kousek pod loket, přesunul ruku Marice na bok a potom se vracel nahoru, ale pod tričkem. Jel přes pupík, až se dotkl ňadra. Marika se pod jeho dotyky chvěla, ale ne zimou. Pak David svlékl Marice tričko a ona jemu také. David ji hladil po těle a svlékl Marice i sukénku. Chtěl ji svléknout ještě kalhotky, ale tomu se Marika bránila. Nechala se laskat po těle. To, co teď prožívala, odplavilo všechny starosti a problémy. Snažila se Davidovi oplácet stejným způsobem. Vzrušení se u obou stupňovalo, až dosáhlo vrcholů. Po té začalo vzrušení ustupovat. Marika se na Davida usmála a jemně ho políbila na ucho. David si lehl na záda, Marika se k němu přitulila a položila mu hlavu na rameno. Druhou ruku mu položila na břicho a jemně ho prsty lechtala. Za chvíli se jí začali zavírat oči a Marika usnula. Když se znovu probudila, bylo ráno a Marika ležela v posteli sama. Posadila se a rozhlédla se. Jessy koukal z pelíšku a byl už v pořádku. Pak jí padl pohled na noční stolek. Ležela tam rudá růže a obálka. Marika po ní sáhla a vytáhla dopis. Rozevřela jej a začala číst: „Milá Mariko, promiň, že nejsem u Tebe, když jsi se probudila, ale zapomněl jsem na to, že mám ode dneška brigádu. Měl jsem Ti o tom říct hned, jak jsem si to domluvil. Včerejšek byl nádherný, miluju Tě! D.“ Marika se usmála a otevřela zásuvku stolku. Dala dopis do ní a přikryla ho knížkou. Slastně se protáhla, oblékla se a seběhla schody do kuchyně. Jessy proběhl vedle ní a vyběhl na zahradu. Marika si udělala snídani a najedla se. Pak vyšla na zahradu. Nádherně svítilo sluníčko a Marika si všimla lehátka na trávě. Lehla si. Když chvíli ležela, najednou jí na klín skočila kočka. Marika se lekla, ale kočka se stočila do klubíčka a spokojeně ležela. Marika si ji prohlédla. Byla šedá a dlouhosrstá. Byla nádherná, větší než Jessy, který běhal v trávě. Marika vzala kočku do rukou, vstala z lehátka, položila kočku zpátky na lehátko a chtěla odejít. Kočka však seskočila a držela se Mariky. Obě vešly do domu a kočka si to hned namířila do kuchyně. Marika šla za ní a kočka si sedla u své misky. Marika se rozhlédla a uviděla krabici s krmením. Trochu ho kočce nasypala. Kočka se najedla a zase zmizela. Marika se usmála. Potom zavolala Davidovi: „Ahoj, promiň, že volám. Byla tu nějaká šedá kočka, ta je Vaše?“ zeptala se. David odpověděl a Marika poslouchala. „Ještě něco: Můžu se u Tebe koukat na telku? Tak jo, díky, i za růži.. Čauky.“ Marika přežila den a odpoledne zaslechla Davidovo auto. Vyšla z pokoje a sešla schody. Stála na posledním schodu, když proti ní vešel do dveří David. Marika zůstala stát. David došel k ní, chytil ji v pase a políbil. Dala mu ruce kolem krku a začali se líbat. Najednou se za Davidem objevil Michal. Marika se lekla, když promluvil a upozornil je: „Jde sem máma.“ David se otočil, Marika prošla kolem něj a vyšla před dům. Když se vracela, nesla část nákupu a povídala si s jejich mámou. Kluci se po sobě podívali. Vzali nákup sami a odnesli ho do kuchyně. Hned, jak to jen bylo možné, odvedl David Mariku z doslechu ostatních: „Mám pro Tebe nabídku,“ řekl „ale nejdřív se musím omluvit za to ráno. Zapomněl jsem na tu brigádu. Máma mi to připomněla smskou. A teď k té nabídce. Ta firma, u které jsem částečně na brigádě a částečně na praxi, hledá někoho na poloviční úvazek. Někoho, kdo je ve škole, ale zvládl by i práci. Řekl jsem jim o Tobě a mám Tě zítra přivézt s sebou. Pokud to vyjde, budeš mít práci a budeme spolu. Pojedeš se mnou?“ Marika překvapeně zamrkala očima a jen hlesla: „To je jasný, že pojedu. Jsem překvapená.“ Potom strávili zbytek dne spolu. Večer si Marika v pokoji připravila věci na zítra a šla spát. Ráno vstala, oblékla se a vyšla z pokoje. David stál u schodů a čekal na ni. Když ji uviděl, oněměl. Její krása a elegance mu sebrala slova. Když k němu došla, dostal pusu. „Jsi nádherná, všichni mi Tě budou závidět, budu žárlit a zároveň budu rád, když se za Tebou někdo otočí.“ Usmála se: „Měli bychom jet nebo přijedem pozdě.“ „Tak jo, jedeme.“ Nastoupili do auta a vyrazili. Když dorazili na místo, vystoupili a David ji hned zavedl k šéfovi. Tam Mariku nechal a šel se věnovat své práci. Asi po hodině se za ním Marika objevila a měla úsměv od ucha k uchu. Dala mu pusu a řekla: „Jsem přijatá. Bylo mi řečeno, že jsem přesně ten člověk, který jim chyběl, kterého hledali. Musím se tam zase vrátit, začínám pracovat ještě dneska. Zatím se měj. Končím ve tři, jako ty. Počkáš na mě?“ zeptala se. „To je samozřejmé“ zněla odpověď, „na Tebe čekám s potěšením. Jsem rád, že Tě vzali. Miluju Tě!“ zašeptal jí do ucha a něžně políbil na tvář. Marika odpověděla: „Já Tebe taky“ a odběhla. Po pracovní době se sešli na chodbě a došli spolu k autu. David řídil a Marika mu cestou vyprávěla zážitky z práce. Tak se vše opakovalo každý den až do konce prázdnin. Pak nastala doba opětovného chození do školy. Marika se dohodla v práci tak, že tři dny pracovala a dva trávila ve škole. David měl za sebou tři týdny školy, když si s Marikou vyrazili večer na diskotéku. Strávili tam sotva dvě hodiny, když ho Marika požádala, aby jeli domu. David souhlasil, chtěl mít Mariku sám pro sebe. Doma vešli do jejího pokoje a začali se hned líbat. Marika přešla k posteli a vedla Davida za ruku. David se usmál a přistoupil k ní. Stáhl jí ramínka šatů z ramen. Šaty spadly na zem. Marika svlékla Davida a ten ji položil do postele. Pak se svlékli donaha a začali se navzájem laskat. Marika se podívala Davidovi do očí a souhlasně přikývla na nevyslovenou otázku, kterou si přečetla v jeho očích………

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář