Jdi na obsah Jdi na menu
 


SRDÍČKO

12. 7. 2006

 

Nedávno jsem otevřela zásuvku u svého starého psacího stolu, který zůstal u mých rodičů, když jsem se stěhovala. A v jedné krabičce jsem našla srdíčko. Pro někoho bezcenný šperk, ale pro mě jedna z nejdražších věcí, které jsem kdy vlastnila. A zároveň dárek od toho, kdo mě zradil a podvedl. Malé kovové srdíčko, které jsem dostala od své lásky na střední škole. Začalo to nevinnými pohledy. Když jsme přecházeli ze třídy do třídy, často jsme se potkávali. A koukali po sobě. Já si zahrála na detektiva a zjistila, jak se onen kluk jmenuje. Trvalo mi to několik dní, ale nakonec jsem byla úspěšná. Jmenoval se Honza a byl o rok starší než já. Potom jsme se začali zdravit, i když jsme se v podstatě neznali. Podařilo se mi zjistit, kde bydlí a s úžasem jsem zjistila, že bydlí asi 400 metrů ode mě. Zaráželo mě, že jsme se dosud nikdy nepotkali. Pak jsem zjistila i příčinu. Před několika týdny se přistěhovali na současnou adresu. Stále častěji jsem ho vídala na chodbě naší školy. Něco možná byla náhoda, ale věřím tomu, že podstatná část těchto setkání byla plánovaná. Honza se začal vyskytovat tam, kam jsem chodila i já. Ve škole to byla učebna počítačů, kam jsme s kamarádkou často po vyučování chodily. Nevím, kdo mu prozradil, kam jsem chodívala se svým psíkem, ale začala jsem ho potkávat i při těchto procházkách. Pak nastal zlom. Jednou po vyučování jsme se celá třída vyrojila ze školy, když jsem ho uviděla. Stál před školou a evidentně na někoho čekal. Sice jsem se po něm ohlédla, ale nenapadlo by mě, že čeká na mě. Proto jsem byla překvapená, když jsem zaslechla své jméno. Otočila jsem se po hlase a oči se mi rozšířily úžasem, když jsem viděla Honzu, jak pospíchá mým směrem. Tak jsem zastavila a čekala, co se bude dít. Honza doběhl ke mně a nabídl mi, že mě vezme domu. Jeho kamarád pro něj přijel, a protože ví, že bydlím kousek od něj, tak by mě mohl vzít taky. Souhlasila jsem. Vydali jsme spolu zpátky, k autu. Honza mě představil svému kamarádovi a pak jsme nasedli. K mému překvapení si Honza sedl ke mně dozadu. Cestou sebou auto házelo, takže mezi námi došlo k několika náhodným dotykům. Když jsme zastavili před panelákem, kde jsem bydlela, vystoupila jsem a Honza se mnou. Poděkoval kamarádovi a auto odjelo. Honza se mě zeptal, jestli bych se nešla ještě projít. Mohla bych vzít ven svého psíka, navrhla jsem. Honza s úsměvem přikývl. Zaběhla jsem domu pro psíka a vydali jsme na procházku. Šli jsme lesíkem, na který jsem koukávala z okna, když jsem ucítila, jak se Honzova ruka dotýká mých prstů. Po chvilce se naše prsty do sebe zapletli. Ucítila jsem v sobě příjemné mrazení. Otočila jsem na Honzu, on udělal totéž. V očích se dalo číst hodně, ale hlavně láska a štěstí. Oba jsme se usmáli a pokračovali v cestě. Najednou Honza zastavil, čímž donutil zastavit i mě. Pak si mě k sobě přitáhl a dal mi pusu. Začali jsme se líbat. Honza mě pevně objal. Já jsem pak sklonila hlavu. Honza se zeptal, co se děje, že jsem uhnula hlavou. Nic, odpověděla jsem. Něco se děje, je to vidět, řekl. Ty někoho máš, zareagoval ještě. Ale já Tě s nikým nevídal. Nikoho nemám, jen toho psa, usmála jsem se a zvedla hlavu. Tak proč? Nejdeš na mě moc rychle, zeptala jsem se. Já nevím, odpověděl Honza, já to tak cítím, proto to dělám. Půjdeme dál, ne, navrhla jsem. Honza mě pustil a vykročili jsme dál. Honza mě objal kolem pasu. Pořád jsme mluvili. Když jsme dorazili před panelák, ve kterém jsem bydlela, dal mi Honza dlouhý polibek a odcházel domu. Zasněně jsem odemykala dveře bytu, když jsem v předsíni narazila na rodiče. Stačil jim jeden pohled a bylo jim jasné, co se děje. Proklouzla jsem do svého pokoje a padla do postele. Oči jsem upřela na strop a promítala si celé odpoledne. Pak jsem se musela zvednout a věnovat svou pozornost věcem do školy. Večer jsem rychle usnula a zdálo se mi o Honzovi. Druhý den jsem pospíchala do školy, protože jsem chtěla Honzu zase vidět. Čekal na mě venku před školou. Když jsem k němu došla, dal mi pusu. A ruku v ruce jsme vcházeli do školy. Otáčeli se za námi nejen ostatní studenti, ale i někteří kantoři. Ale my dva jsme byli šťastní. Každý den jsme byli spolu, každý den se zdál krátký ve společnosti toho druhého. Byli jsme spolu půl roku, když mě Honza jednou po škole posadil do auta a jeli jsme do lesíka, kde mě Honza vzal poprvé za ruku. Když auto zmizelo a my jsme osaměli, Honza mě objal. Pak jsme prošli lesík a sedli na lavičku, která stála osaměle na kraji lesíka. Chvíli jsme si povídali, když Honza vytáhl z kapsy řetízek a na něm se houpalo srdíčko. Podal mi ho. Chvíli jsem ho podržela v dlaních, když jsem Honzu vybídla, aby mi ho připnul. Honza se usmál a udělal to. Byla jsem nadšená, protože jsem dostala srdíčko z lásky. Druhý den jsem Honzovi přinesla krásného růžového plyšového slona. Dal mi za něj nádherný polibek. Učitelé si už zvykli, že my dva se věčně potulujeme spolu. Ať to bylo ve škole, tak i venku při přechodu mezi budovami. Roční výročí jsme oslavili v restauraci, kam nás pozvali jeho i moji kamarádi. Bylo to nádherné. Měli jsme pro sebe malý salonek, kde bylo plno svíček, růží, prostě romantická atmosféra. Ani jsem nevěděla, jak jim všem poděkovat, že nám něco takového uspořádali. Potom jsme se ponořili zase do všedních dnů. Honza se připravoval na maturitu a já na závěrečné zkoušky ve třetím ročníku, abych se dostala do čtvrtého. Ještě jeho maturitní ples byl krásný, ale pak se to začalo nějak kazit. Přestávali jsme na sebe mít čas, protože jsme oba seděli nad knížkami. Když jsem měla čas já, Honza se musel učit nebo hledal v knížkách po knihovně odpovědi. A naopak. Až jednou.. Chtěla jsem Honzu překvapit. Koupila jsem láhev vína, něco slaného a malinkého plyšáka, tak trochu jako omluvu, že jsem na něj neměla čas. Když jsem u něj zazvonila, věděla jsem, že budeme sami, protože jeho rodiče před dvěma dny odjeli. Proto mě velmi překvapilo, že otevřela neznámá holka, navíc oblečená do Honzovi košile. Vzápětí se za ní objevil Honza, jakoby jí chtěl zabránit tomu, aby otevřela. Na sobě měl jen kolem pasu omotaný ručník. V ten okamžik mi vše vypadlo z rukou, láhev se roztříštila o podlahu a já jen nevěřícně koukala. Pak jsem z krku strhla srdíčko i s řetízkem a hodila ho Honzovi doslova pod nohy. Beze slova jsem se otočila a odešla. Honza vyběhl z bytu a volal na mě, ale já jsem potřebovala být v ten okamžik sama. Ještě jsem zaslechla, jak se Honza té holky ptá, proč otevírala. Odpověď zanikla v bouchnutí dveří. Druhý den jsem do školy nešla, protože jsem nebyla schopna myslet, natož abych mu čelila, kdybych Honzu potkala. Byla jsem doma tři dny, pak ale rodiče rozhodli, že se musím vrátit do školy, protože mě čekají zkoušky. Doslova pod nátlakem jsem se vydala do školy. Honzu jsem zahlédla ještě před školou, ale úspěšně se mi podařilo zmizet dřív, než na mě promluvil. O přestávkách jsem se skrývala ve třídách, i když jsem se musela podle předmětů přesouvat do učeben. Ale první dva dny se mi dařilo se Honzovi vyhýbat. Třetí den čekal před školou a jen mě zahlédl, stál u mě. Beze slova mi podával srdíčko, ale já ho odmítla. Když jsem si po první hodině šla do skříňky pro knížky, byl řetízek se srdíčkem omotaný kolem zámku. Sundala jsem ho, strčila do kapsy, vybrala knížku a pospíchala na hodinu. Při hodině jsem se nemohla soustředit. Tak jsem vytáhla srdíčko, udělala z papíru obálku, napsala otázku PROČ?, dala srdíčko do obálky a připravila se na to, že ho vrátím Honzovi. Sama jsem na něj počkala a beze slova mu podala obálku. Nevěděl, co v ní je, proto si jí vzal. Chtěl něco říct, ale já už jsem byla z jeho dosahu. Nevím, jak se tvářil, když jí otevřel, ale nadšený obsahem asi nebyl. Druhý den mě zastavil po vyučování před školou, že se mnou potřebuje mluvit o samotě. Sice jsem nechtěla, ale nakonec jsem souhlasila. Zůstala jsem stát a čekala, co bude dál. Když před školou už nebyl nikdo, Honza se na mě podíval a čekal, co udělám. Já jsem však jen stála a dívala se do země. Honza udělal několik kroků ke mně a dotkl se mé ruky. V prvním okamžiku jsem chtěla ucuknout, ale nakonec jsem se ani nehnula. Pak mě donutil, abych se na něj podívala. Moje oči byly plné slz, ale ani tentokrát jsem neucukla. Upřeně jsem mu hleděla do očí a čekala, co udělá. Nejistě přede mnou přešlapoval. Dlouho jsme oba mlčeli, když jsem se sotva slyšitelně zeptala, Proč? Honza dlouho těkal očima všude kolem mě a nechtěl se mi podívat do očí. Najednou jsem dostala vztek, ustoupila krok od Honzy a začala na něj křičet. Jestli s ní spal, proč to udělal, proč mě podvedl, když mě miluje.. Jestli mě teda ještě miluje, tak proč.. Vzduchem létalo spousta proč, ale žádná vysvětlení, žádné odpovědi.. Jediná reakce, kterou ze sebe Honza dostal bylo, že mě miluje pořád a že to nikdo nezmění.. Dlouho jsem tam před ním jen tak stála a čekala, jestli mi to vysvětlí. Ale Honza se jen díval a očima bloudil kolem mě. Nakonec jsem se otočila a vykročila domu. Udělala jsem dva kroky, když mě Honza chytil za rameno. Počkej, řekl. Na co mám čekat? Chtěl jsi se mnou mluvit, ale za celou dobu jsi ze sebe skoro nic nedostal, tak mi řekni na co mám čekat? Honza se mi zpříma podíval do očí a řekl: Omlouvám se.. V první chvíli jsem nebyla schopná slova, ale pak jsem se začala smát. Honzovi se rozšířily oči úžasem. Otočila jsem se k Honzovi zády a poodešla od něj. Pak jsem se k němu znovu otočila čelem a moje oči byly plné slz lítosti a zároveň v nich byl vztek. Myslíš, že to smažeš jednou omluvou. Za co mě máš? Honza se nadechl k odpovědi, ale já ho ke slovu nepustila. Kdo byla ta holka? Ne, neříkej mi to, nechci to vědět. Honza mě chytil za ruku a řekl něco, co mě šokovalo. Ta holka byla moje sestřenice. Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu. Honza mi pak řekl, že Karolína, tak se jmenuje, tak trochu utekla z domova a cestou zmokla. Bydlí s jeho tetou v jiném městě a chtěla k nim. Když ji našel u dveří jejich bytu, tak ji vzal dovnitř. Svlékla si mokré oblečení a protože jiné s sebou neměla, nabídl jí svou košili. On se šel osprchovat, protože chtěl jít ke mně. Nevěřícně jsem na Honzu civěla. Jak mám věřit, že mi říkáš pravdu, zeptala jsem. A navíc ses choval, jakoby jsi s ní spal. Honza se na mě podíval tak krásným pohledem, že jsem roztála a maličko se usmála. Honza mi úsměv vrátil, pak se nade mně naklonil a dal mi polibek. Chtěla jsem věřit tomu, co mi řekl, ale ještě jsem váhala. Nakonec jsem mu uvěřila a domu jsme odcházeli ruku v ruce. Byla jsem nadšená, že se vše vyřešilo. Ráda bych na to všechno zapomněla, ale nějaký vnitřní hlásek mě nabádal, abych si dávala větší pozor. Uteklo několik týdnů, kdy jsme byli s Honzou jakoby zase na začátku vztahu, ale pak vše zapadlo do stereotypu všedních dnů a příprav na maturitu, zkoušky. Já zkoušky udělala. S Honzou jsme to oslavili. Pak jsme se s Honzou týden neviděli, protože nás, třetí ročníky, které už měli po zkouškách, poslali na výlet, aby byl ve škole klid na maturity. Tam jsem se sblížila s klukem, který se mi líbil, ale oba jsme měli své partnery, takže jsme si sobě navzájem nic neřekli. Ale tady jsme byli "volní" a bez dozoru svých poloviček. Jmenoval se Martin. První den jsme po sobě koukali, protože naše chatky stáli vedle sebe. Večer u táboráku jsem hlídala místo vedle sebe pro svou kamarádku, ale když na mě padl stín a já zvedla hlavu a uviděla Martina, bylo jasné, že má kamarádka si bude muset sednout někam jinam. Jí se také líbil jeden kluk, shodou okolností spolužák Martina. V ten večer spolu začali chodit, takže si myslím, že jsem tomu já a Martin trochu dopomohli. Když se Martin zeptal, jestli je vedle mě volno, chtěla jsem říct, že ne, ale pak jsem se podívala do jeho krásných hnědých očí a mlčky jsem kývla, že ano. Martin si sedl. Na jedné lavičce se tísnilo deset lidí, takže abychom udrželi rovnováhu, Martin mě objal kolem ramen. Nebylo mi to nepříjemné, navíc mi začínala být zima, takže mě zároveň hřál. Potom se vedle něj objevil jeho kamarád a podával mu hrneček. Martin si ho vzal a podal ho mě. Vzala jsem hrnek do ruky. Příjemně hřál. Přičichla jsem si a s úžasem v očích se podívala na Martina. Grog? Martin se usmál a napil se. Pak jsem se napila já. Takové hrnky jsme vypily čtyři a já už na sobě cítila účinky alkoholu. Už jsem neseděla vedle Martina, ale jemu na klíně a choulila se do tepla jeho náruče. Byla asi hodina po půlnoci, když jsem se jako jedna z prvních zvedla, že jdu spát. Martin se zvedl se mnou, ale já ho posadila zase zpátky, že trefím a navíc chci jít opravdu spát, sama. Martin řekl, že mě doprovodí a půjde taky spát. Proti tomu jsem nemohla nic namítat. Když jsme došli k mé chatce, Martin se podíval na můj stín, který vrhal táborák. Pak se ke mně naklonil a dal mi pusu na tvář. Do ouška mi pošeptal přání dobré noci a odcházel ke své chatce. Já jsem vystoupala tři schody a odemkla si chatku. Zase jsem za sebou zamkla a vlezla si do spacáku. Vzápětí jsem usnula. Nevzbudilo mě ani, když se mé spolubydlící vrátili do chatky, ani když chatky procházeli vedoucí, aby zkontrolovali, jestli je každý ve své posteli. Té noci se mi zdálo, jak mě Martin ráno budí polibkem a veze mě na koni na krásnou louku, kde se páslo stádo koní. A my jsme mezi nimi procházeli, hladili je a hledali koně pro mě. Našli jsme krásnou černou klisnu, když jsem se probudila. Slastně jsem se protáhla na posteli a koukala do stropu. Holky ještě spali a já je nechtěla budit tím, že polezu z postele. Pak jsem však začala potřebovat na záchod, takže jsem se vytáhla ze spacáku, rychle se oblékla a pospíchala na toaletu. Pak jsem se osprchovala a zase se vracela zpátky do chatky. Bylo léto a rána už bývala teplá, takže jsem se vracela jen v kraťasech a tričku. Když jsem otvírala dveře chatky, zaslechla jsem vrznutí dveří u vedlejší chatky. Otočila jsem hlavu a můj pohled se střetl s Martinovým. Usmál se a popřál mi krásné ráno. Já jemu taky. Chtěla jsem vejít dovnitř, ale Martin na mě tlumeným hlasem zavolal. Otočila jsem se a Martin už byl na cestě ke mně. Zavřela jsem dveře a posadila se na židli, která stála na terase chatky. Martin došel ke schodům a pak se zeptal, jestli může za mnou nahoru. Přikývla jsem a Martin vyšel schody. Sedl si naproti mně na zábradlí a jeho oči se vpíjeli do mých. Pak seskočil ze zábradlí a sedl si na zem vedle mě. Dlouho jsme mlčeli, když Martin najednou promluvil. Promiň mi, že jsem ti chtěl ublížit. Nevěděla jsem, jestli to patří mě, protože jsem nevěděla o čem to mluví. Tak jsem se ho zeptala. Martin koukal na dřevěnou podlahu terasy a řekl, že se s kluky vsadil, že se se mnou vyspí, protože netušil, jaká jsem ve skutečnosti. A jaká jsem, zeptala jsem se ho. Jsi skvělá holka, dobře se s tebou mluví, máš smysl pro humor, jsi chytrá, a když člověk najde tu správnou strunu v tobě, tak zjistí, že jsi neobyčejná dívka. A proč jsi tu sázku uzavíral, položila jsem další otázku. Protože jsem tě neznal, myslel jsem, že jsi povrchní, stejná jako ostatní holky, které za mnou běhají. A teď už si to nemyslíš? Ne, teď už ne. Asi to bude znít divně, ale já tě mám najednou strašně moc rád, rozumím si s tebou. Ale já mám přítele a ty přítelkyni, namítla jsem. Já jsem už několik týdnů sám, rozešli jsme se, zareagoval Martin. Mě to někdy taky tak připadá, zašeptala jsem si pod nos a myslela si, že to Martin neslyšel. Pak už jsme seděli mlčky. Zničehonic se Martin zvedl a řekl, že se jde umýt, abych se připravila, že mě vezme na procházku. Když jsem vyšla z chatky, Martin už stál pod schody. Pak jsme na cestě z tábora minuli vedoucí, která už seděla u jídelny a popíjela kávu. Zamávala na nás a my jí. Pak jsme se vydali na kopec, který se tyčil vedle tábora. Pomalu jsme stoupali po cestě a povídali si. Pak jsem uklouzla na klacku a kdyby mě Martin nezachytil, tak jsem spadla. Ale i když mě chytil, zvrkla jsem si nohu a bolel mě kotník. Martin mě vzal do náruče a vynesl mě na kopec, kde mě posadil na padlý strom. Chtěla jsem se zeptat, proč jsme tam, ale Martin mi položil prst na rty. Pak si sedl vedle mě, objal mě kolem ramen a ukázal před sebe. To, co jsem uviděla, mě ohromilo. Slunce už vycházelo za horami, které se tyčily před námi. První sluneční paprsky ozářily krajinu pod námi a na chvíli naprosto zaplavily celý obzor. A nejen krajinu, ale i mou duši. Najednou jsem se cítila tak krásně, šťastně a spokojeně. A Martinova společnost tomu jen dodávala. Byla jsem nevýslovně šťastná, že jsem Martina objala a slastně se schoulila v náručí. Martin mě políbil do vlasů a šeptal spoustu slovíček o tom, jak je rád, že mi to mohl ukázat, že je rád, že jsem první a jediná, komu to ukázal. A poslední slova byla: zamiloval jsem se. Všechno jsem vnímala a nasávala do sebe, ale nebyla jsem schopna nijak reagovat. Teprve, když se slunce vyhouplo na oblohu, jsme se zvedli a pomalu odcházeli zpátky do tábora. Vedoucí asi věděla, kam jsme šli, protože se nás ptala, jak se nám východ slunce líbil. Byla jsem jím ještě trochu omámená, proto jsem nadšeně začala o něm povídat. Martin mě pak odtáhl do ústraní, kde mi dal pusu a potom odešel. Chvíli jsem ho sledovala pohledem, když mě začalo kručet v břiše. Vrátila jsem se tedy do jídelny a dala se do snídaně. Potom jsem se vrátila do chatky, kde se holky zajímaly, kde jsem byla. Jen jsem neurčitě mávla rukou, protože se mi nechtělo jim vyprávět, kde, proč a s kým jsem byla. Vzala jsem si rozečtenou knížku a vyšla zase před chatku. Posadila jsem se do jednoho křesílka a začetla se do knížky. Najednou mě vyrušila čísi ruka, když se dotkla mého ramene. Lekla jsem se, vyjekla a otočila se. Za mnou stál Martin a culil se. Pohladil mě po tváři a zeptal se, do čeho jsem se tak začetla, že jsem si ho nevšimla, když procházel kolem mě. Ukázala jsem mu název knížky, ale Martin nad tím jen mávl rukou. Pak se zeptal, jestli bych si nešla zapinkat volejbalovým míčem. Souhlasila jsem. Vstala jsem z křesílka a vydala se za Martinem. Pod schody na mě počkal, dál jsme už pokračovali vedle sebe a povídali jsme si. Na hřišti už někdo byl, tak jsme se přidali a začali jsme si pinkat všichni. Martin mi přitom kladl různé otázky, aby se toho dozvěděl co nejvíc, ale aby se ostatní nedovtípili. Když nás to přestalo bavit, tak jsme si sedli do trávy vedle hřiště. Seděli jsme zády k sobě, opření o sebe. Pak jsem ze Martina zeptala, kdo je ta osoba, do které se zamiloval. Martin zatajil dech a pak jen hlesl, TY. A myslíš to vážně, zareagovala jsem. Jo, myslím, ale ty máš něco, co mi brání, abych ti to řekl do očí. A nejen řekl, ale i dokázal. A co to je? To srdíčko, které jsi dostala od přítele, odpověděl Martin. A když ho sundám, změní to něco, byla jsem zvědavá. Martin byl chvilku potichu a pak se zeptal, ty bys to udělala? Ty bys ho sundala, kvůli mně? Beze slova jsem zvedla ruce a srdíčko zmizelo v mé kapse. Na krku mi zůstal jen řetízek od rodičů s mým znamením. A co teď, položila jsem další otázku. Martin se zvedl, potom pomohl vstát mě a zcela nečekaně si mě přitáhl k sobě a začal mě líbat. Chvíli jsem tomu všemu nevěřila, ale pak jsem pootevřela rty a naše jazyky se začali proplétat a prozkoumávat. Srdce začalo bít neuvěřitelným tempem, že jsem měla pocit, že mi prorazí žebra. Ještě pořád jsme stáli vedle hřiště a všichni nás viděli, ale mě to v ten okamžik bylo úplně jedno, protože jsem se cítila spokojeně. Když Martin přestal, trochu jsem lapala po dechu. Martin se na mě krásně usmál, vzal mě za ruku a odvedl mě trochu do ústraní. Sedli jsme si do stínu pod strom. Martin si mě posadil na klín tak, aby mi viděl do tváře. Ale já mám přítele, už jsem ti to jednou říkala. Ale taky jsi říkala, zareagoval Martin, že ti někdy připadá, jakoby jste se už rozešli. Myslela jsem si, že jsi to neslyšel. Slyšel a byl jsem rád, že jsem to slyšel. Ale já to musím nejdříve vyřešit, pak teprve..... Nikdo po tobě nic nechce, dokud ty sama nebudeš chtít něco začínat.. Chci být kamarád a pokud ty budeš chtít víc, budu jenom rád. A co když ti budu chtít dát pusu nebo tě chytit za ruku nebo pohladit? To taky nesmím? Martin se vyslovení těch otázek díval na zem. Můžeš, ale všechno má své hranice. V podstatě jsem ještě pořád zadaná, tak se podle toho chovej. Vyřešit to můžu až doma. Bohužel, povzdechl si Martin. Podívala jsem se na něj a Martin se usmál. Pak jsme se zvedli a vydali se na oběd, který před chvílí oznamoval gong. Po obědě nás vedoucí nahnala do autobusu a jelo se na výlet na zámek. S Martinem jsme se procházeli zámkem ruku v ruce. Po návratu do tábora jsme se s Martinem vytratili a vylezli jsme se zase na kopec. Na večerku jsme se vrátili. Dostala jsem pusu na dobrou noc a šla jsem spát. Zbytek týdne jsme byli skoro pořád spolu. Někdo tušil, co se děje, protože jsem občas zaslechla narážky na mě nebo Martina. Druhý den po návratu jsem se rozhodla, že zajdu za Honzou a vše si vyříkáme. Když jsem zazvonila, otevřel Honza. Ale nechtěl mě pustit dovnitř. Tak jsem mu řekla, jestli mě nepustí dovnitř, tak si budu myslet, že tam má holku. Z bytu byla slyšet televize. Najednou televizi přehlušil ženský smích. Bylo mi vše jasné. Vytáhla jsem srdíčko a podala ho Honzovi s tím, že mezi námi je konec. Absolutní. Honza to zřejmě čekal, protože mi srdíčko vrátil, ať si ho nechám na památku. Že by byl rád, kdybychom zůstali kamarádi. Odpověděla jsem, že je to možný, ale potřebujeme mít od sebe chvíli trochu odstup. Honza souhlasil. Pak jsme se rozloučili a já odešla domu, kde jsem řetízek pověsila do skříňky. Pak jsem zatelefonovala Martinovi a řekla mu o konci mého vztahu. Následující týdny do konce školního roku jsme se s Martinem vznášeli na obláčku zamilovanosti. Pak nastaly prázdniny. Martin bydlel v jiném městě než já a oba jsme už měli své plány na prázdniny. Vídali jsme se proto málo. O to víc jsme se oba těšili na začátek školního roku, kdy jsme spolu mohli být častěji. Celý následující rok jsme s Martinem byli šťastní.. Sice mezi námi proběhly nějaké hádky, ale vydrželi jsme spolu. Tancovali jsme spolu na mém i jeho maturitním plesu, absolvovala jsem maturitu s myšlenkami na Martina. Pak nastaly opět prázdniny, které jsme strávili skoro celé spolu. Od září se Martin chystal do Prahy na vysokou školu, ještě dál, než bydlel. Ani nevím, čí nápad to byl, ale když byl vysloven, tak jsme se oba shodli, že je správný. Přestaneme spolu chodit, protože budeme od sebe příliš daleko. A pokud jsme si souzeni, tak se někdy a někde sejdeme znova.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář