Jdi na obsah Jdi na menu
 


Štěstí od kolotoče

12. 7. 2006

Do jejího města dorazil kolotoč. Na poutě bylo ještě brzo, ale na kolotoče bylo tak akorát. A rodiče jí dali peníze, aby tam vzala svou mladší sestřičku. Ona se jmenovala Lucie. Když ke kolotoči dorazili, malá Adélka si vylezla nejdříve na hrocha, pak si to rozmyslela a přelezla do auta. Tam se jí zřejmě taky nelíbilo, protože se zase přemístila, tentokrát na koně. Tam se spokojeně usadila a čekala, až se kolotoč roztočí. Lucie se bezmyšlenkovitě rozhlížela, protože ji, samozřejmě, nebavilo stát u kolotoče a hlídat sestru. Jak tak přejížděla očima od jedné atrakce k druhé, uviděla u autíček sedět psa. Bez náhubku, bez vodítka, jen řetízkový obojek se zaleskl na krku. Lucie si ho se zájmem začala prohlížet. Byl krásný, tmavý. Byl to německý ovčák. A jak si Lucie všimla, upínal zrak na kabinu, kde se autíčka spouštěla. Také Lucie tam zaměřila svůj zrak, ale okna byla příliš tmavá na to, aby tam Lucie něco zahlédla. Pak se za ní ozvala Adélka, že by chtěla na labutě. Tam musela Lucie s ní. Nechala Adélku vybrat labuť, nasedli, zaplatili a labutě se rozjeli. Lucie otáčela hlavu za ovčákem. Najednou se zvedl na všechny čtyři a začal mávat ocasem jak praporem. Lucie sledovala směr jeho pohledu a uviděla kluka. Na dálku se jí líbil. Sedl si na schod, který vedl k autíčkům a začal ovčáka hladit. Lucie se snažila mít je na očích a v duchu si přála, aby tam kluk ještě chvíli zůstal. Když jejich jízda skončila, Adélka na chvíli Lucii zaměstnala natolik, že kluka se psem ztratila z očí a trochu na ně pozapomněla. Když se znovu podívala k autíčkům, kde pes seděl, bylo tam prázdno. Ani kluk, ani pes. Lucii to přišlo líto. Adélka ji tahala k řetízkovému kolotoči. Lucie jí dala peníze na dvě jízdy. Pak poodešla kousek stranou a sedla si na schody od lochnesky. Adélka ji viděla, tak věděla, kam má potom jít. Lucie očima putovala od jedné atrakce k druhé. Částečně potřebovala zabít čas, částečně hledala kluka nebo psa. Když je nikde neviděla, položila hlavu do dlaní a na chvíli zavřela oči. S hlavou ještě v dlaní oči zase otevřela. Pak zahlédla pod schody, na kterých seděla, pohyb. Podívala se pozorněji a uviděla psa. Toho, který seděl u autíček. Lucii se objevil na tváři úsměv. Sešla schody, přešla vedle nich, sedla si na bobek a na psa zamlaskala. Pes otočil hlavu k ní a našpicoval uši. Lucie ho lákala k sobě. Pes neodolal, zvedl se a přešel k ní. Lucie natáhla ruku, pes ji očichal a pak si před ní sedl. A sám jí podával packu. Lucii se objevil na tváři široký úsměv a potřásla psovi tlapkou. Najednou na ně padl stín. Lucie zvedla hlavu a uviděla toho kluka, který předtím seděl u psa. Její výraz tváře se nezměnil, pořád v ní byl usazený úsměv. A hlavou jí proběhla myšlenka, že ten kluk je zblízka ještě hezčí. Přitom se jejich oči setkali. Dívali se na sebe a krátký okamžik jim připadal neskutečně dlouhý. Pak promluvil: „Ahoj“. Lucie sklopila oči a podívala se zpět na psa. „Ahoj“ odpověděla, přitom však psa neustále hladila. „Jmenuje se Ora“ řekl „a já Daniel“. Lucie otevřela pusu k odpovědi, když se ozvalo: „Lucko!“. Lucie otočila hlavu za hlasem a uviděl Adélku, jak se k ní žene. Lucie se zvedla, usmála se na Dana a jen řekla: „To je na mě“. Udělala dva kroky dopředu, dala Adélce další peníze na kolotoč a otočila se zpět. Ale Ora a Dan byli pryč. Lucie si zklamaně sedla zpět na schody. Očima sledovala Adélku, jak si užívá zábavy. Sama přitom byla otrávená, protože kluk a pes zmizeli. A přesto věděla, že ty dva jsou někde blízko, protože jsou od kolotočů. Lucie pak sundala Adélku z kolotoče a odcházeli spolu domů. Byly od kolotočů asi 100 metrů, když obě zaslechly: „Lucie!“. Adélka se začala otáčet, ale Lucie šla stále dál, protože nevnímala. Pak jen zahlédla vedle sebe stín a vzápětí před ní stála Ora. Lucie se rychle otočila a uviděla Daniela, jak k nim běží. Na tváři se jí objevil krásný a šťastný úsměv. Pak začala Oru drbat. Adélka ji začala hladit taky. Lucie ji nechala a vyšla Danovi vstříc. Udělala několik kroků a setkala se s Danem. Oba se pak otočili zpět ke psu a Adélce. „Proč jsi odešla?“ zeptal se. „Já? To tys zmizel jako první. A stejně s ní musím domu, rodiče na nás čekají“ odpověděla. „Můžu jít s Tebou?“ zeptal se Daniel. „Jen pojď, aspoň se Ora proběhne.“ „Ale ona to tu zná, bydlí tu se mnou“ namítl Dan. „Ty bydlíš tady?“ zareagovala Lucie. „Já myslela, že patříš k tomu kolotoči.“ „Jen, když jsou tu, pomáhám jim, jsou to známí,“ usmál se Dan. „Aha, a odkud je znáš?“ zeptala se. „Kdysi jsem s nimi jezdíval taky, jako malej kluk, ale pak jsem se usadil tady u babičky. To je tvoje sestra?“ ukázal Dan na Adélku. Byl zvědavý a zároveň chtěl odvést řeč od sebe. „Jo, mladší sestřička Adélka. Je jí osm. A už přemlouvá rodiče, aby jí koupily psa. Mě to chytlo až tak ve dvanácti a nakonec jsem si ho koupila za svý peníze.“ „Ty máš psa? Jakého?“ zajímal se Dan. „Belgičánka, teda belgického ovčáka - groenendaela. Jmenuje se Brenty.“ odpověděla Lucie. „To je ten celý černý, viď?“ zeptal se Dan. „Jo, ten. Vlastně ona, mám fenku“ usmála se Lucie. „Ukážeš mi jí?“ „Ty chceš jít až ke mně domu?“ zeptala se Lucie udiveně. „Nechceš, abych tě doprovodil?“ zeptal se Dan. „Klidně ti jí ukážu, stejně s ní budu muset ven“ řekla Lucie. Pak šli vedle sebe a povídali si o všem možném. Adélka šla kousek před nimi, takže když zmizela ve vrátkách u jednoho domu, věděl Dan, že je Lucie doma. Potom v nich zmizela i Lucie, aby vzápětí byla opět venku s vodítkem v ruce. A za ní se hrnula ven Brenty. „Černá kráska“ podotkl Dan s pohledem upřeným na psa a s úsměvem ve tváři. Pak se podíval na Lucii a přes rty mu prošla ještě jedna věta: „A druhá kráska s ní jde ven.“ Lucie to zaslechla a podívala se Danovi do očí. Dalo se v nich snadno číst. Oba je měli rozzářené. Lucie otevřela branku, protože Brenty začala štěkat, čímž je oba vrátila do reality. Obě vyšly ven. Tam Brenty uviděla Oru. Fenky se očichaly a pak se, bok po boku, rozběhly na louku, kam Lucie s Brenty často chodila. Vlastně ji tam Lucie chodila cvičit, aby Brenty nezapomněla nic z toho, co se naučila. Ale dneska se tomu vyhnula, protože Lucie si chtěla s Danielem povídat, chtěla ho mít na blízku. Na louce si sedli do trávy a nechali fenky, aby si hrály. Daniel se díval po Brenty a prohlížel si jí. „Je krásná, nádherně se jí leskne srst. Kolik jí je?“ zeptal se po chvilce ticha. „Za pár dní dva roky“ odpověděla Lucie. Daniel s pohledem upřeným na hrající si fenky se ještě zeptal: „A kolik je její majitelce?“ Lucie chvíli mlčela s pohledem upřeným do trávy před sebou. Když zvedla oči, střetla se s Danovým pohledem. „Letos mi bude sedmnáct“ špitla. „A kdy?“ zeptal se Dan. „Ode dneška přesně za tři měsíce“ odpověděla a čekala, jak Dan zareaguje. Když nic neřekl, osmělila se a taky se zeptala: „A kolik je Tobě?“ Dan se usmál: „Za pár týdnů, no pár, přesně za pět týdnů, mi bude osmnáct. Nechceš je oslavit se mnou? Budu rád, když přijdeš. Za těch osm let, co tu bydlím jsem si moc kamarádů nenašel, proto budu opravdu rád, když přijdeš.“ Když Dan mluvil, ohlédl se po fenkách, aby zjistil, kde jsou. Lucie se na něj podívala a prohlížela si ho. Věděla, že ho chce znova vidět, že je jí v jeho společnosti dobře. Daniel otočil hlavu zpět k Lucii a jejich pohledy se opět střetly. Tentokrát však Lucie už pohledem neuhnula a dívala se Danovi do očí. Najednou Dan zvedla ruku a pohladil Lucii po tváři. Jiskření mezi jimi bylo naprosto zřetelné. Jim oběma ano, ale fenkám ne, když se na ně vrhli. Oba se lekli, když na ně Ora s Brenty skočili, protože se jim zdálo, že je pánečkové zanedbávají. Lucie se začala smát a Dan se k ní přidal. Pak se zvedl, podal Lucii ruku, aby jí zvedl a už jí nepustil. Když Lucie stála, zapletli se jejich prsty do sevření a oni vykročili, aby vzali fenky na procházku. Potichu kráčeli vedle sebe, když najednou Dan promluvil: „Víš, přemýšlím o tom skoro celý den.“ „A o čem?“ zeptala se Lucie dřív než mohl pokračovat. V jejím hlase zaslechl strach. Dan se usmál a řekl: „O Oře. Nikdy nikomu nedala pac. Nikdy jsem to u ní neviděl. A to jsou jí skoro čtyři roky. Poprvé, když ji dala dneska tobě u kolotočů. Proč to udělala? Já to nechápu. Proč to neudělala někdy dřív? Když jsem po ní chtěl, aby mi tu packu dala, tak dělala všechno možný, ale tu packu nezvedla a nedala.“ Lucie se podívala po fence a usmála se. „Třeba tím chtěla něco naznačit. Třeba cítila to, co mi ještě netušili.“ Dan se zastavil, čímž přinutil zastavit i Lucii. „Chceš tím naznačit něco konkrétního?“ zareagoval. Lucie se po něm podívala a uviděla krásný úsměv na tváři, v rozzářených očích naději. Jenom kývla hlavou, ale nepromluvila. Najednou si Lucie uvědomila, že se začíná stmívat a že by měla jít domu. Daniel ji doprovodil domu, dal pusu na tvář a jen řekl: „Otázka zůstala nezodpovězená“. Lucie je přikývla a strčila mu ho ruky složený lístek papíru. Dan se zeptal: „Co to je?“ Lucie mu položila prst na rty a když zmlkl, vyměnila prst za polibek, otočila se a zašla do domu. Proběhla předsíní, kde shodila boty, a už stála u okna v obývacím pokoji, kde se dívala, jak Daniel odchází. Když jí zmizel za rohem ulice, otočila se od okna a namířila si to do svého pokoje. Cestou minula kuchyň, kde seděli rodiče s Adélkou. Ta jim nadšeně vyprávěla o kolotoči. Lucie je pozdravila. Dala si něco malého k jídlu a zmizela ve svém pokoji. Brenty už na ní čekala u dveří. Když je otevřela, Brenty se jí prosmýkla kolem nohou a zalezla si do svého pelechu. Lucie za sebou dveře zase zavřela a sedla si do křesla. Zadívala se na fenku a její myšlenky se vrátily o pár hodin zpátky. Na tváři se jí usadil blažený úsměv. A ten spatřila máma, když za Lucií přišla do pokoje. Máma se nad tím usmála, protože jí bylo jasné, že se Lucie zamilovala. „Kdo to byl, ten kluk?“ zeptala se. Lucie se jen zeptala: „Jak o něm víš?“ Máma řekla jen jedno slovo: „Adélka“. „Já zapomněla“ poznamenala Lucie. Pak se ale usmála: „Potkala jsem ho u kolotoče, vlastně nejdřív jeho fenku, pak jeho samotného. Myslela jsem, že patří k těm od kolotočů, protože se tam pohyboval, jakoby věděl, jak se s těmi kolotoči zachází, jak všechno funguje. Ale pak mi řekl, že bydlí tady u babičky. Když jsme odcházeli od kolotoče, tak šel s námi. Odpoledne jsem vzala Brenty na procházku. Povídali jsme si. Je mi s ním dobře“ řekla nakonec. Přitom se tak krásně usmála, že už víc říkat nemusela. „A kdy se opět uvidíte?“ zeptala se ještě máma. Lucie jen pokrčila rameny. Pak jen hlesla: „To je na něm.“ Daniel, když dorazil domu, pustil Oru do svého pokoje a šel za babičkou. Krátce se s ní pozdravil, najedl se, popovídal si s ní, ale už se těšil do svého pokoje, kde mohl být sám. Když se mu konečně podařilo dostat se do pokoje, padl mu pohled na složený papír, který položil na stůl. Sáhl po něm a rozbalil ho. Bylo na něm napsané jen číslo, ale Danielovi udělalo větší radost, než kdyby mu někdo oznámil, že vyhrál miliony. Poznal totiž, že je to číslo na mobil. Hned sáhl po svém a napsal krátkou zprávu: ´Jsem rád, že můžu napsat. Dnešní odpoledne se mi líbilo, doufám jen, že nebylo poslední. Dan´ Když si to Lucie přečetla, srdíčko ji radostně poskočilo. A pochopila, že Danovi je v její společnosti stejně dobře jako jí, když je s ním. A odpověděla: ´V to taky doufám. Jsem ráda, že jsem tě dneska potkala, bude se mi krásně usínat. Se vzpomínkami na dnešní den.´ Ještě chvíli si posílali zprávičky. Pak si popřáli dobrou noc a oba šli spát. A usínali s myšlenkou na toho druhého. Poté následovalo několik týdnů, kdy Dan a Lucie spolu chodili ven, na procházky s fenkami a poznávali se. Jednou ráno se Lucie probudila a pospíchala do školy. Přežila školu a už se těšila, až půjde ven a uvidí Dana. Ve škole totiž dostala od něj zprávu, kdy a kde se sejdou. Lucie se těšila. Půl hodiny stála před zrcadlem a zkoušela různé věci, až se opět rozhodla pro rifle, tričko a lehkou bundičku. Na místo setkání přišla o dvě minuty později, ale už zdálky viděla Dana, jak na ní čeká. Když jí uviděl, šel jí naproti. Pak sáhl pod bundu a vytáhl malou růžičku. Podal ji Lucii. Ta se rozzářila a poděkovala mu polibkem. Pak se zeptala: „Kam půjdeme? Chtěla jsem si vzít Brenty s sebou, ale nevěděla jsem, co chceš dělat, tak jsem ji raději nechala doma“. „To je dobře,“ zareagoval Daniel „chci Tě někam vzít a cizí psi tam neradi pouštějí, bez ohlášení.“ Lucie se na něj podívala a on jen zavrtěl hlavou. Vzal ji za ruku a vedl k autobusovému nádraží. Tam nasedli na autobus a jeli. Nejeli dlouho a zase vystoupili. Autobus odjel a Lucie se rozhlédla. Všude kolem byli jen ohrazené louky. A teprve v dálce si Lucie všimla domu, teda spíš statku. Daniel se pomalu vydal na cestu k němu. „Kdo tam bydlí?“ zeptala se Lucie. „Jeden kamarád“ odpověděl Dan. „A proč k němu jedeme? Nebo vlastně už jdeme?“ zeptala se Lucie. „Chci Ti něco ukázat“ řekl Daniel. Pak už pokračovali mlčky. Lucie se rozhlížela, když zahlédla v dálce koně. Zastavila se u ohrady a koně pozorovala. „Tos mi chtěl ukázat?“ zeptala se. „Taky, ale až jako druhořadou věc. Něco jiného je tím hlavním důvodem“ odpověděl. To už stály u vrat statku. Zpoza nich zaslechla štěkot psů. Lucie se otočila na Dana a chtěla něco říct, když zaslechla vrznout vrátka, vedle vrat. Lucie se otočila za zvukem a zahlédla kluka, který byl přibližně stejně starý jako Dan. Daniel se s klukem pozdravil a něco mu potichu řekl. Kluk přikývl a otočil se k Lucii. Dan je představil. Kluk se jmenoval Ondřej. Lucie si s ním potřásla rukou. Pak je Ondřej pozval dál. Lucie vešla na dvůr a užasla. Kolem ní se shromáždilo šest psů. Jak viděla, byli tam dva irští setři, boxer, bígl, ohař a kříženec ovčáka. Dan stál kousek od ní a ukazoval na psy: „Ten tmavší setr je pes Ussur, světlejší fenka Harina, ale říká se jí spíš Harinka. Boxerka se jmenuje Elischka, bígl je taky fena, Nora. Ten kříženec je Kity, a to poslední je německá ohařka Rena.“ Nevěděla, kterého psa pohladit dřív, když se ohařka odtrhla od skupiny a rozběhla se k Danovi. Ten si sedl na bobek a začal na psa mluvit: „Ahoj Reno, ty se mě ještě pamatuješ? Co? Jsi krásná, hezky jsi zmohutněla, ale taky zestárla a zmoudřela, viď? Jak ses měla?“ Pak na ně zamával Ondřej ze dveří do domu. Lucie se vydala za ním a Dan taky. Když vešli dovnitř, dýchla na Lucii minulost. Po pozorném prozkoumání zjistila, že minulost je vkusně zkombinovaná s moderní technikou. Myčka nádobí a mikrovlnka zasazené do starých kuchyňských skříněk. Tato kuchyň neměla chybu. Pec v rohu místnosti příjemně sálala teplem. Lucie se nahnula k Danovi a potichu se ho zeptala: „Proč jsi mě sem vzal?“ „Chtěl jsem ti ukázat jeho psy, koně a okolí. Ty koně si můžeme půjčit a vyjet si na nich. Ale myslel jsem, že ty psi tě budou zajimat.“ Lucie kývla jen hlavou, protože se u nich objevil Ondřej a řekl: „Tady je ještě jeden pes, sedmý.“ Lucie se na něj podívala a uviděla v jeho rukou čivavu. Lucii se oči rozšířily údivem. „Čivava? Tady? Tohle bych tu čekala ze všeho nejméně“ řekla a natáhla ruku, aby čivavku pohladila. Ondřej jí psíka podal a Lucie si ho posadila na klín. Začala psíka hladit. Lucie zvedla hlavu a podívala se na Ondřeje, který promluvil: „Čárlí je můj mazel. Ostatní psy jsou tu z nějakého pracovního důvodu, ale Čárlího mám na mazlení.“ „A to tu bydlíš sám?“ zeptala se. „Ne, kdepak, ještě tu bydlí sestra s manželem, v tom domě na druhé straně dvora“ odpověděl. „A všichni ti psi jsou tvoji?“ položila další otázku. „Všechny, mimo boxera. Ten patří sestře“ usmál se Ondřej. „Jak dlouho se znáte? Vy dva?“ vyslovila nahlas. Ondřej se po Danovi podíval a pak potichu odpověděl: „Osm let.“ Lucie cítila, že zasáhla něco, co neměla, co je pro ní zatím tajemstvím. Dan najednou vstal a vyšel ze dveří ven. Lucie chtěla běžet za ním, ale Ondřej ji chytil za ruku: „Nech ho jít.“ „Kam šel? A proč?“ zeptala se Lucie. V jejím hlasu byl znát strach. „To by ti měl říct on sám. Nejspíš je ve stáji, kde si sedlá koně“ řekl, zvedl se a vyšel ven. Lucie šla za ním. Venku Dan vyváděl ze stáje už druhého osedlaného koně. Ondřej zavrtěl hlavou a Dan přikývl. Potom zamával na Lucii. Když k němu došla, otevřela pusu a chtěla se něco zeptat. Dan ji však položil prst na rty, aby ji umlčel. Potom ji pomohl do sedla. Sám pak nasedl na druhého koně a vyšli zadními vraty na cestu. Dlouho jeli mlčky. Lucie viděla, jak se Dan vyhýbá jejímu pohledu. Na každou její otázku reaguje mlčením a záporným zavrtěním hlavy. Lucii to nevědomí vadilo. Pobídla koně a ten začal cválat. Lucie se pomalu vzdalovala, když Dan pobídl svého koně taky a ten se rozběhl za Lucií. Když ji Dan dohonil, natáhl se po uzdě a oba koně zastavil. Lucie se po něm ohlédla a on uviděl v jejích očích slzy. Dan ukázal na nedaleký kopec. Pak zamířil tam. Lucie se vydala za ním. Když se blížili ke kopci, uviděla Lucie silnici. A za ní na úpatí kopce zahlédla křížek a pod ním pomník. Lucii naskočila po celém těle husí kůže, aniž věděla proč. Když ke křížku dorazili, oba sesedli. Dan vzal Lucii kolem ramen a vedl ji k pomníčku. Lucie se na něj podívala a přečetla si čtyři jména lidí. Pak tam byla ještě dvě jména navíc, zvířecí. „Tady zemřeli čtyři lidé po srážce auta a koní. Ano, moji a Ondřejovo rodiče. Jejich kůň Ginger a naše fenka Delila Haro. Já, moji rodiče a Dela jsme tudy jeli autem, když nám do cesty vběhly dva koně. Na nich seděli Ondřejovo rodiče. Jeden kůň zemřel. Druhý kůň se dostal domu, na statek, čímž přivolal pomoc. Moje máma byla mrtvá na místě, stejně jako jeho otec. Můj otec zemřel při převozu do nemocnice a jeho máma o tři dny později v nemocnici. A naše fenka musela být utracena, protože měla zlomenou páteř. Veterinář to doporučil, aby se netrápila. Já jediný jsem to přežil. Ten druhý kůň později zemřel taky, při pitvě zjistily, že měl vnitřní krvácení. Proto žiju u babičky, ty kolotočáři jsou příbuzní. Teta se strejdou, bratránci, jejich kamarádi. Táta se strejdou byli bratři. Pak se oba oženili a jejich manželky je následovaly na cestách s kolotoči. Pak jsme si jednou chtěli udělat výlet, nechat proběhnout mě a Delu. A ten kůň nám vběhl do cesty, protože se předtím splašil a byl neovladatelný. Druhý kůň ho následoval, protože se ho snažil zastavit. Táta koně zahlédl na poslední chvíli a nestačil zabrzdit. Srážce se nedalo zabránit. Já měl zlomenou holenní kost, pošramocené koleno, ošklivě zlomenou ruku a otřes mozku. Lékaři nevěděli, jestli budu vůbec chodit s tou nohou. To všechno se stalo, když mi bylo deset. Od té doby bydlím u babičky. Ora je vnučkou Dely. Má její barvu i chování. Když jsem ležel v nemocnici, domluvil jsem se s babičkou, že když se uzdravím a začnu chodit, koupí mi psa. Kdysi měla Dela štěňata, tak jsme našli jednu její dceru a koupily jsme jedno štěně od ní. To mi bylo skoro čtrnáct. A na pohřbu jsme se s Ondřejem seznámili, oba jsme přišli o rodiče. On měl tenkrát už plnoletou sestru, takže zůstal s ní a ona ho vychovala. Měla před svatbou, takže ji tenkrát asi o rok posouvali. Před pár měsíci mu bylo osmnáct a převzal na sebe starost o celý statek.“ Dan zmlkl a Lucie nevěděla, co na to říct. Rukou ho objala kolem pasu. Pak jen špitla: „To je mi líto.“ Potom zvedla oči ze země a podívala se Danovi do tváře. A uviděla oči plné slz a bolesti. Objala ho rukama kolem krku a přitiskla se k němu. Dlouho stáli bez hnutí. Lucie se pak zeptala: „Proto jsi mě sem vzal, že. Chtěl jsi, abych znala tvou minulost. Mám pravdu?“ Dan beze slova přikývl. Pak ji pustil ze svého objetí a pomalu odcházeli zpátky ke statku. Koně je následovali. Po chvilce Daniel promluvil: „Zamiloval jsem se, Lucy. Do Tebe. A chtěl jsem, abys věděla, kdo jsem. A pak sama rozhodla, co s námi bude dál, protože si myslím, vlastně ne, jsem o tom přesvědčený, že ke mně cítíš to samé, co já k Tobě. Promiň, že jsem Ti to vyprávěl tak zmateně.“ Lucii se úžasem rozšířily oči. Dan ji chytil za ruku a otočil si ji čelem k sobě: „Miluju Tě, Lucy.“ Lucie pocítila mrazení po celém těle. „Nerad bych o Tebe přišel, nedokážu si představit, že bych Tě už neviděl, nebyl s Tebou, nepolíbil Tě, nedržel za ruku.“ Lucie mu toho chtěla tolik říct, ale najednou jí vyschlo v krku a ona ze sebe nevypravila ani slovo. Dan stál a čekal nějakou reakci. Teprve za chvíli ze sebe Lucie vypravila: „Taky Tě miluju, jsem ráda, když jsem s Tebou, ale taky mě vyvádí z míry, jak a kde jsem se to dozvěděla.“ „Já vím,“ zareagoval Dan „že jsem si mohl vybrat lepší místo, ale když jsem Ti to vyprávěl, dospěl jsem k poznání, co k tobě cítím.“ Pomalu přicházeli zpět ke statku, když zahlédli Ondřeje, jak si hraje se psy. Chvíli ho mlčky pozorovali. „Hodně jste se skamarádili, že“ poznamenala Lucie. Dan přikývl: „Sblížilo nás to, že jsme oba byli najednou bez rodičů. Jeho sestra musela tvrdě pracovat, aby udržela statek a Ondřeje na škole. Proto teď převzal statek on. Pro jeho sestru byl přítěží, ale Ondřej na něm strašně lpí. Možná právě proto, že patřil rodičům. Celou dobu se obklopoval psy, protože nechtěl být sám. Proto jich má tolik. Boxerka byla Ondřejův dárek sestře. Boxer se jí vždy líbil, kdysi jednoho měli. Stejně se o ní stará Ondřej, protože sestra už pracuje mimo statek.“ „A ty sem jezdíš často?“ zeptala se Lucie. „Teď jsem tu necelé dva roky nebyl, předtím dost často. S tím kolenem mi hodně pomohla jízda na koni, babička mě sem vozila“ odpověděl Dan. „Jak jsi to zvládl? Myslím to, že jsi věděl, že tu zemřeli tvoji rodiče a ty ses tu potom zotavoval“ znovu se zeptala Lucie. Dan s odpovědí neváhal: „Dost jsem se tím trápil, ale psi a koně mi pomáhali se s tím smířit. Rena byla tehdy malé štěně, po kterém jsem toužil. Hodně jsem si s ní hrál, bral ji všude s sebou. Upnula se na mě, pak ji ale Ondřej začal cvičit na hony. Setři to uměli, takže ji bral s sebou a ona tomu vášnivě propadla. Dneska je z ní špičkový lovecký pes.“ Pak pokračovali v cestě. Ondřej je zahlédl, jak se ruku v ruce blíží k němu a přestal si se psy hrát. Pak se podíval na Dana a ten přikývl. Ondřej pak přesunul oči na Lucii. Omluvně se usmál. „Nemohl jsem Ti to říct, když jsi se ptala. Daniela jsem dneska viděl po dlouhé době. Oba jsme potřebovali překonat poslední zbytky smutku.“ „Já vím“ odpověděla Lucie. „Na co máš tolik psů?“ zeptala se Lucie. Ondřej ukázal rukou kolem sebe a řekl: „Podívej se. Všude kolem jen louky a pole, žádní sousedé, nikde nikdo. Kamarády jsem měl ve škole, ale tady jsem byl pořád sám. Tak jsem se začal obklopovat psy. Nejdříve mi je kupovali rodiče, pak sestra a nakonec jsem si je domu vodil sám. Harina a Ussur jsou z útulku. Jejich starý majitel byl myslivec. Když zemřel, skončili v útulku, odkud jsem je přivedl sem. Noru, toho bígla jsem dostal od sestry. Renu jsem si koupil sám. Pak se švagr přede mnou zmínil, že uvažují o koupi boxera. Tak jsem zkontaktoval několik chovatelů a Elischku jim koupil a daroval. Při jednom honu mi Rena přinesla místo střeleného králíka živé štěně. Nikdo nikde neviděl žádného toulavého psa, nikdo nevěděl, kde se tam štěně vzalo. Co jsem s ním měl dělat, vzal jsem ho domu a dal štěněti jméno Kity. Vyrost z něj kříženec ovčáka, takže je možné, že ho někdo v tom lese pohodil.“ Lucie se usmála: „Velké psy bych na statku chápala, ale co Čárlí? Ten mi tu opravdu nesedí.“ „Jo, Čárlí. Toho přinesla sestra. Dlouho jsem uvažoval o tom, že si pořídím malého psíka, na klín do domu. Pak jednou šla sestra s Elischkou na veterinu na kontrolu, po operací očí. Veterinář ho měl v ordinaci, že mu ho tam nechal majitel, aby ho uspal. Psík byl zdravý, ale prý kouše. Sestra si ho půjčila na procházku, protože chtěla vyzkoušet, jak to s ním je. Ale pejsek byl bez problémů a tak se zeptala veterináře, jestli si ho může vzít. Ten nic nenamítal. Tak ho vzala domu a dala mi ho. Je to zlatíčko. Kdo ví, co se s ním dělo. Mě nekousl ani jednou, ani se mi po ruce neohnal, nezavrčel, nic. Veterinář se tu byl podívat a byl nadšený, kam se Čárlí dostal.“ Když spolu takto mluvili, došly na statek. A v tu chvíli se otevřela přední vrata a do dvora vjelo auto. Za ním vešel muž a vrata zase zavřel. Z auta vystoupila mladá žena. „To je sestra a její manžel“ řekl Ondřej směrem k Lucii. Pak vykročil směrem k sestře. Krátce ji něco řekl a pak ukázal směrem k Lucii a Danielovi. Jeho sestra pokývala hlavou. Lucie s Danem se zatím přiblížili k nim. Ondřej se otočil k Lucii a řekl: „Dovol, abych Ti představil svou milovanou sestřičku. Tohle je Eva a“ otočil se k sestře, „tohle je Lucie. Dana znáš.“ Eva se s Lucií a Danielem pozdravila. Pak ji okolo pasu objal muž a Eva ho představila: „Toto je můj manžel Petr.“ Také on se pozdravil s návštěvou. Pak se zeptal Lucie: „Jak se ti tu líbí?“ Lucie se usmála: „Je tu krásně, plno psů, koní a volnost.“ Eva si povzdechla: „Těžce zaplacená volnost.“ Petr jí něco pošeptal do ucha. Eva se pak omluvila a odešla do svého domu. Petr se za ní díval: „Nemyslela to tak, jen ji to všechno zničilo.“ Lucie pokývala hlavou. Petr se vydal za svou manželkou. Ondřej se smutně koukal, jak Eva s Petrem zacházejí do domu: „Bývala to optimistka, ale ta velká odpovědnost po smrti rodičů jí veškerý optimismus vysála. I když mám pocit, že se jí trochu vrací, protože dříve ani nereagovala, když se tu objevila návštěva.“ Lucie se podívala na Dana a ten řekl: „Měli bychom jít, už jsme Tě zdrželi dost dlouho.“ „Nemusíte pospíchat“ namítl Ondřej, „je tu už auto, můžu vás potom odvézt.“ Lucie se otočila na Ondřeje a řekla: „Je tu opravdu nádherně, i přesto co jsem se dneska dozvěděla. Můžeme se tu ukázat častěji?“ Ondřej bez zaváhání přikývl. „Ale já mám psa, mohla bych ho přivézt s sebou?“ zeptala se. „A co máš za psa?“ zeptal se Ondřej. „Mám belgického ovčáka“ odpověděla Lucie. Ondřejovi se na tváři objevil úsměv a zeptal se: „Jakého? Mě se strašně líbí malinois, ale sestra říká, že psů je tu už dost. A máš psa nebo fenu?“ „Groenendaela, toho celého černého. Fenku“ odpověděla. „Ale jo, klidně ji příště vezmi s sebou, Dan bude chtít určitě přivézt Oru, tak tu bude psů ještě víc.“ Daniel objal Lucii kolem ramen a řekl: „Už jsme tě dneska zdrželi fakt dost dlouho, tak mi půjdeme. Až budeme chtít zase přijet, tak zavolám a domluvíme. Ano?“ Ondřej přikývl. Pak se s oběma rozloučil a Lucie s Danem opustili statek. Chvíli kráčeli vedle sebe a ani jeden nepromluvil. Pak to ticho prolomila Lucie: „Myslel jsi vážně to, cos mi říkal tam na louce?“ „Úplně smrtelně. Zamiloval jsem se a hned tak mě to nepřejde. Chci tě mít vedle sebe, chci se s Tebou vídat, chci toho mít s Tebou hodně společného“ odpověděl Daniel. Dorazili na zastávku a za chvíli přijel autobus. Nastoupili, Dan zaplatil a autobus se rozjel. Ve městě potom vystoupili a Lucie řekla: „Měla bych už jít domu, rodiče budou už asi doma.“ „Můžu Tě doprovodit?“ zeptal se Daniel. Lucie přikývla a Dan ji vzal za ruku. Potom vykročili. Cestou si povídali a plánovali, co bude v nejbližších dnech. Asi o čtrnáct dní později Daniel Lucii oznámil, že se dohodl s Ondřejem a že mohou přijet i s o oběma fenkami. Tak se dohodli a druhý den vzali Brenty a Oru a jeli na statek za Ondřejem. Setkání psů ze statku a fenek proběhlo dobře. Brenty se zpočátku bála koní, ale to ji brzo přešlo a honila se po dvoře s novými kamarádkami. Pak ji Lucie vzala na louky za statek a teprve tady se Brenty pořádně vyřádila. Lucii  se na statku zalíbilo a začala tam jezdit častěji. Akorát ji mrzelo, že se Ondřej nechtěl účastnit jejich procházek a vyjížděk po okolí, až ji napadlo, že vezme s sebou svou nejlepší kamarádku Klaudii. Dan nevěděl, jestli je to dobrý nápad, ale nakonec s úsměvem souhlasil. Aspoň si Ondřej nebude s nimi připadat jako páté kolo u vozu. Lucie neměla postranní úmysly, jen chtěla, aby se jim Ondřej nevyhýbal. Když však přijeli na statek a Lucie Klaudii představila Ondřejovi, bylo jasné, že to mezi těma dvěma jiskří. Stejně jako mezi Lucií a Danem u kolotočů. Lucie se nad tím v duchu usmála a honem je všechny poháněla, protože se těšila na projížďku na koních. Ale tady vyvstal jeden problém, protože tu byli jen tři koně. Lucie to vyřešila. Ona s Danem budou mít jednoho, Ondřej druhého a Klaudie si vezme toho třetího. Klaudie se tomu bránila, ale Lucie věděla své. Klaudie na koni jezdit uměla, protože byla do koní blázen a jednoho měla u své babičky, která měla dům na kraji města. Lucie to Ondřejovi neřekla, protože věděla, že kdyby mu o Klaudii všechno řekla, nezajímala ho. Ale takhle mohl jen hádat, co je ta holka zač. A když se s elegancí vyšvihla do sedla a perfektně koně zvládla, zaujala ho. A zajímala. Potom vyrazili na cestu. Lucie s Danem se brzo odpojili. Společně se dívali, jak Klaudie a Ondřej jedou vedle sebe a povídají si. Když se za hodinu a půl vraceli, viděli, jak Klaudie s Ondřejem sedí na zemi u vrat a drží se za ruce. Bylo jasné, že ti dva si padli do oka. Lucie otočila hlavu na Dana a řekla: „Tohle jsem nečekala“ řekla, když to ukázala Danovi, „jen jsem chtěla Ondřeje vytáhnou s námi na procházku.“ Dan ji políbil do vlasů a pošeptal: „Ondřej se snadno nezamiluje, ale máš pravdu. Ti dva jsou zamilovaní. I když jsi tomu trochu pomohla. Kdybys ji nevzala s sebou, tak se asi nepotkají. Jsem rád, že to tak dopadlo. Občas jsem měl pocit, že nám Ondřej závidí. Teď už nebude mít co.“ Lucie se usmála a zavolala: „Klaudie!“ Klaudie i Ondřej otočili hlavu a uviděli Dana s Lucií, jak se k nim blíží. Jejich zmatek byl viditelný, Klaudie chtěla svou ruku vytáhnou, ale Ondřej ji nepustil. Pak jí něco pošeptal do ucha a Klaudie se rozesmála. Potom se oba zvedli a vyšli jim vstříc. Lucie sklouzla ze sedla a pak sesedl Dan. Ondřej vzal otěže koně a pomalu ho odváděl. Ve stáji sundával sedlo, když se ke koni přitočila Klaudie a zkušeně mu stáhla uzdu. Pak sebrala kartáče a začala koně čistit. Ondřej nevěřil svým očím. Přistoupil k ní zezadu, objal ji v pase a zeptal se: „Odkud to umíš?“ Klaudie něco zabručela, ale Ondřej ji nerozuměl. „Odkud?“ zeptal se ještě jednou. Klaudie se k němu otočila čelem a řekla: „Mám koně, u babičky. Každý den za ním jezdím, protože je můj a musím se o něj starat. Je to kobylka, jmenuje se Garita.“ Ondřej vytřeštil oči. Jen zalapal po dechu: „Ty máš koně?“ Klaudie přikývla a začala koně zase hřebelcovat. Ondřej se opřel o dveře boxu a pozoroval ji. Když byla kobylka spokojená, vydal se Ondřej s Klaudií najít Dana a Lucii. Nebylo to těžké. Seděli na dvoře, obklopeni psy a povídali si. Ondřej pískl a všichni psi se k němu přiřítili. Dan se usmál, zvedl se a pomohl Lucii na nohy. Potom všichni vešli do Ondřejova domu. Klaudie byla unešená. Dům byl krásný. Ondřej jim nabídl malé občerstvení a zdržoval je u sebe co nejdéle. Pak je posadil do auta a odvezl domu, protože poslední autobus jim už ujel. Nejdříve vysadil Dana s Lucií, pak Klaudii. Ale u ní se zdržel déle. Seděli v autě před domem, kde Klaudie bydlela a neustále si povídali. Pak Klaudii zazvonil mobil. Zvedla ho a řekla rodičům, že je před domem a že za chvíli bude doma. Ondřej toho hned využil a požádal Klaudii, aby mu dala své číslo. Klaudie mu ho nadiktovala a pak se rozloučila. Vystoupila z auta a Ondřej ji sledoval, jak vchází do domu. Potom odjel. Večer ležel doma na posteli, ale myšlenkami byl jinde, u Klaudie. Pak se spolu vídali takřka denně. Jednou večer seděl doma, když ho přišla navštívit Eva. Chvíli si povídali o všem možném, když se najednou Eva zeptala: „Co se s tebou poslední dobou děje?“ „Nic“ odpověděl Ondřej. Eva se usmála a řekla: „Jsi jiný. Jsi veselejší, máš rozzářené oči. Je to vidět. Souvisí to s tou blondýnkou, která se tu poslední dobou vyskytuje?“ Ondřej se na ní podíval: „S Lucií? Kdepak. Ta chodí s Danem. Souvisí to s tou tmavovláskou. Mám ji rád.“ „Jen rád? Tomu nevěřím. Ty jsi zamilovaný. I když se teď začneš bránit, tak já vím své“ odpověděla Eva. Ondřej se na ní podíval a jejich pohledy říkaly vše. Pak se k němu naklonila a pošeptala mu: „Jsem ráda, že už nejsi sám. Prospělo ti, že ses zamiloval, jsi společenštější, víc ukecaný. Všiml si toho i Petr. Zatím ahoj“ a odešla. Ondřej seděl v křesla a přemýšlel o tom. V následujících týdnech se stávalo, že mu Klaudie doslova utíkala u náruče, protože musela jet ještě za svou kobylkou. Při jedné návštěvě na statku se jí Ondřej zeptal: „Nechtěla bys Garitu přestěhovat sem? Kdyby byla tady, tak bys nemusela nikam pospíchat. A já bych tě aspoň viděl.“ Klaudie se na něj udiveně podívala: „To myslíš vážně? Ale občas se o ní budeš muset postarat ty, protože se stane, že nestíhám. U babičky se o ní v tu chvíli staral bratranec.“ Ondřej se usmál: „Můžu se o ní starat, i když tu budeš. Jak jsem pochopil, krmení máš zajištěný, tak nebude problém, mít ji tu. Ve stáji je spousta místa, to sis určitě všimla. Je pro osm koní, ale my máme jen tři.“ Asi po měsíci Klaudie oznámila babičce, že Garitu přestěhuje jinam a že s ní už nebude mít žádné starosti. Ten den se tam objevil Ondřej s autem a přívěsem pro koně. Klaudie vyvedla Garitu ze stáje a pomalu s ní vešla do přívěsu. Pak tam kobylku přivázala, místo druhého koně položila sedlo, uzdu a ostatní věci, které měla pro Garitu. Pak se rozloučila s babičkou. Ondřej mezitím zavřel přívěs. Pak oba nastoupili a auto odjelo. Když zastavili na statku, Klaudie Garitu vyvedla z přívěsu a nechala ji, aby se rozhlédla. Pak ji zavedla do boxu, který spolu s Ondřejem připravila ještě dřív než pro ní jeli. Potom spolu odešli do kuchyně. Tam strávili zbytek dne. Uběhly tři roky. Lucie se chystala na svatbu. Daniel ji totiž požádal o ruku, a kde jinde než na kolotoči. Daniel si u strýčka domluvil jednu jízdu mimo program. Za tmy, bez lidí. Stalo se tak před několika měsíci po jejich dvouletém chození. Lucie souhlasila. A Ondřej si stěhoval Klaudii k sobě na statek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kouzelné

(Míša, 23. 11. 2006 8:17)

kouzelné, kouzelné, kouzelné